Článek
Moskva žila 20. října 1982 fotbalem. Spartak, ikona sovětského sportu, hostil soupeře ze Západu a stadion v Lužnikách s kapacitou více než 80 tisíc míst zaplnilo téměř 17 tisíc diváků. Ten den bylo typické zimní počasí. Mráz, sníh a náledí proměnily schodiště v kluzkou past. Pořadatelé navíc otevřeli pouze jednu tribunu, sektor C u metra, a veškerý dav nasměrovali tam. Ostatní sektory zůstaly uzavřené. Schody nikdo nepročistil, neposypal solí, nezabezpečil. Policie navíc nechala otevřený jen jediný východ, údajně kvůli kontrole fanoušků. Diváci se tísnili na malém prostoru a lístky s přidělenými místy ztratily význam.
Utkání a okamžik, který všechno změnil
Spartak začal dobře a po celou dobu zápasu vedl 1:0. Ke konci utkání, když už bylo téměř jasné, že se skóre nezmění začali promrzlí fanoušci odcházet. Chtěli se zahřát v metru a jet domů, zvlášť když jejich tým držel příznivý výsledek. A pak přišel klíčový moment: v samotném závěru vstřelil Sergej Švecov druhý gól.
Katastrofa v temném tunelu
Co přesně se v ten moment stalo, se vlastně dodnes neví. Podle jedné verze může za neštěstí branka Sergeje Ševcova na 2:0, po níž se fanoušci odcházející ze stadionu otočili a chtěli zpátky do ochozů, ale smetl je dav lidí, který mířil opačným směrem.
Druhá verze mluví o dívce, která pod schody upadla, lidé za ní se zastavili a chtěli jí pomoci, jenže davy za nimi je tlačily stále dopředu, až masa diváků prorazila zábradlí a lidé začali padat z tribuny dolů na beton nebo skončili ušlapaní pod nohama tisícihlavého davu.
Oficiálně zemřelo 66 lidí. A nejčastější příčina smrti? Udušení, rozdrcení hrudníku, ušlapání. Některé oběti zůstaly stát ve vzpřímené poloze, sevřené masou těl.
Svědci mluvili o scénách jako z noční můry. Michail Kuzněcov, tehdy šestnáctiletý, vzpomíná: „Najednou jsme byli uprostřed davu. Ruce pevně u těla, žádný prostor k nadechnutí. Probral jsem se až dole, pod vrstvou lidí.“ Přežil jen díky silné bundě a tréninku z vodního póla. Jeho čtyři kamarádi zemřeli. Volodimir Andrejev viděl policistu skočit do davu, aby pomohl, ale marně: „Tlak z obou stran byl tak silný, že neměl šanci.“
Hráči o tragédii neměli tušení. Edgar Gess později řekl: „Slyšeli jsme sirény, ale mysleli jsme, že je to běžné.“ Holanďané z Haarlemu byli narychlo odvedeni do bezpečí. Kapitán Martin Haar vzpomíná: „Byli jsme zklamaní z porážky, sirénám jsme nevěnovali pozornost.“
Propaganda místo pravdy
Sovětská moc reagovala typicky – mlčením. Večerní Moskva napsala pouze krátkou zprávu: „Došlo k nehodě, několik obětí.“ Žádná čísla, žádné příčiny, žádní viníci. Policie tvrdila, že byly všechny východy otevřené. Rodiče čekali v márnicích celé noci, pak celé dny. Pohřby probíhaly pod dohledem tajných služeb, hroby byly úmyslně rozptýlené po Moskvě, aby se nezformoval společný památník.
V únoru 1983 odsoudil soud správce stadionu a tři zaměstnance k trestu tří let, ale brzy byli amnestováni. Nikdo další potrestán nebyl. Advokáti odmítali oběti zastupovat: „Koho obviníte? Režim byl všemocný.“ Pravda vyplula na povrch až s Gorbačovovou glasností v roce 1989. Sovětskij Sport tehdy prolomil informační embargo a zveřejnil detaily. Neoficiální odhady mluví o až 340 mrtvých. Nina Novostrojevová, matka jedné z obětí, řekla: „Dostali jsme jen nahé tělo. Bez věcí. Bez pravdy.“
Památník obětem vznikl až po deseti letech. V roce 2007 se konal charitativní zápas mezi veterány Spartaku a Haarlemu – iniciativa přišla z Nizozemska, ne z Ruska. Dodnes zůstává tragédie mimo širší povědomí, ačkoli svým rozsahem stojí po boku katastrof v Hillsborough či na Heyselu. Mlčení a propaganda její památku prakticky vymazaly.
Zdroje:
