Článek
Do Evropy přijela jako ambiciózní muzikoložka sbírat materiál k biografii Wolfganga Amadea Mozarta. Prahu měla v plánu jen projít, zapsat si několik poznámek a pokračovat dál. Jenže město, které se tehdy teprve vzpamatovávalo z první světové války, na ni silně zapůsobilo. Po letech vzpomínala, že ji fascinovala „vůně ulic, klidní lidé, krásná architektura a zvláštní melancholie“. Byla to láska na první pohled – ještě dřív, než potkala svého budoucího životního partnera.
Americká spisovatelka se slovanskou duší
Davenportová, rozená Abigail Glicková, pocházela z hudebního prostředí. Její matka Alma Gluck byla slavná operní pěvkyně a nevlastním otcem se stal houslista Efrem Zimbalist. Dětství strávila v koncertních sálech, zkouškách oper a mezi lidmi, kteří dýchali uměním. Není proto divu, že si brzy našla vlastní cestu – nejprve jako hudební kritička, později jako autorka.
Úspěch Mozartovy biografie jí otevřel dveře do literárního světa. Získala si respekt americké kritiky a začala psát romány, které se záhy staly bestsellery. Její úspěch byl ryze americký – tvrdá práce, talent a odhodlání. A přece se jméno Marcia Davenportová navždy spojilo s Československem.
Setkání, které změnilo dva životy
Osudový okamžik přišel roku 1941 v New Yorku. Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta, tehdy působil v londýnském exilu jako ministr zahraničí. Do USA přijel na sérii jednání a sám projevil přání setkat se s autorkou, jejíž knihy obdivoval.
Jan Masaryk a Marcia Davenportová
Jejich první rozhovor se protáhl na několik hodin. Podle Marciiných vzpomínek působil Masaryk jako člověk, který dokáže být zároveň neuvěřitelně duchaplný i hluboce zranitelný. Okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra. Davenportová začala pomáhat československému exilu: působila ve Výboru americké pomoci Československu a na Masarykův popud spolupracovala s různými rozhlasovými projekty určenými pro obyvatele okupované vlasti. Během války se stala jednou z nejvýraznějších amerických podporovatelek české věci.
Život v poválečné Praze
Po osvobození se Marcia okamžitě vydala do Československa. Získala byt v Loretánské ulici na Hradčanech – jen pár kroků od rezidence ministra zahraničí v Černínském paláci. Byla tam opravdu doma. Milovala pražské kavárny, architekturu i atmosféru, která podle jejích slov nebyla nikde jinde na světě.
A byla také neobyčejně aktivní. Nosila do ulic nylonky, rtěnky a drobnosti, kterých se v poválečné bídě zoufale nedostávalo. Setkávala se s lidmi, poslouchala jejich příběhy a pomáhala, kde mohla. Pro Pražany byla fascinující postavou: elegantní Američanka, světoběžnice s dokonalou češtinou, která se zcela samozřejmě pohybovala mezi diplomaty, umělci i obyčejnými lidmi.
Stín přicházející totality
Idylické časy však trvaly jen krátce. Politická situace v Československu se po roce 1947 rychle měnila a únor 1948 pak všechno dramaticky uzavřel. Masaryk se ocitl v izolaci. Zůstal jediným nekomunistickým členem nové vlády, dušený tlakem, výhrůžkami a vědomím, že se svět, který pomáhal budovat, hroutí před jeho očima.
Davenportová později popsala, jak se jeho psychický stav měnil. Z bouřliváka a humoristy se stal uzavřený, smutný muž, který už nevěřil, že může situaci zvrátit. Přesto stále plánovali společnou budoucnost: odchod na Západ a svatbu. Byli rozhodnuti začít znovu – daleko od chaosu poválečné Evropy.
Poslední telefonát
7. března 1948 Masaryk Marcii přesvědčil, aby odletěla do Londýna. Chystal se přijet za ní během několika dnů. Slíbil, že jakmile vyřídí nutné záležitosti, opustí republiku a začnou nový život. K tomu ale nikdy nedošlo. Ráno 10. března jí v londýnském hotelu zazvonil telefon. Domnívala se, že je to Jan, že konečně dorazil. Místo toho se dozvěděla, že byl nalezen mrtev pod okny Černínského paláce. Jeho smrt se od té doby stala jednou z největších českých politických záhad 20. století. Marcia Davenportová nikdy nepřipustila, že by šlo o sebevraždu. Po celý život tvrdila, že byla spáchána vražda, motivovaná snahou umlčet muže, který měl odvahu říkat pravdu.
Vzpomínka, která nezmizela
Po Masarykově smrti odešla Davenportová nejprve do Itálie, později zpět do USA. Její život se však už nikdy nevrátil do starých kolejí. Pokračovala v psaní, cestovala, vychovávala své dvě dcery – ale Masaryk v její paměti zůstal neustále přítomen.
V 60. letech několikrát navštívila Československo a stýkala se s Masarykovými příbuznými. Své vzpomínky nakonec sepsala do pamětí Too Strong for Fantasy, z nichž česká část vyšla pod názvem Jan Masaryk – poslední portrét. Dodnes patří k nejpůsobivějším osobním svědectvím o poválečné Praze a o posledních týdnech života muže, který zemřel za nejasných okolností.
Pamětní deska Marcii Davenportové
Davenportová zemřela 16. ledna 1996 v Kalifornii. Prahu už nikdy neviděla, její vztah k ní však nikdy nezeslábl. Česku odkázala Masarykovu posmrtnou masku a na domě v Loretánské 13 dnes visí pamětní deska připomínající jejich společný příběh.
DAVENPORT, Marcia. Jan Masaryk: Poslední portrét. 1. vyd. Praha: Panorama, 1991. 111 s.
