Článek
Isabelle Caro se narodila 12. září 1982 ve francouzském Aubergenville. V rozhovorech otevřeně mluvila o problematickém dětství, které označila za jeden z hlavních spouštěčů své anorexie. Její matka, podle Isabelliných slov, trpěla chorobnou úzkostlivostí. „V jednom kuse mě měřila. Nepouštěla mě ven, protože slyšela, že děti na čerstvém vzduchu rostou,“ vzpomínala Isabelle. Tato posedlost udržet ji navždy malou holčičkou zanechala hluboké stopy v její psychice. Ve třinácti letech vstoupila Isabelle do světa modelingu. Tlak módního průmyslu, který vyžadoval extrémní štíhlost, ji přiměl přestat jíst. Tím začal její boj s anorexií, poruchou příjmu potravy, která ji provázela až do konce života.
Hranice života a smrti
Anorexie Isabelle Caro přivedla na pokraj smrti. V nejhorším stádiu nemoci vážila při výšce 165 cm pouhých 25 kilogramů. Ve dvaceti letech byla poprvé hospitalizována a v roce 2006 upadla do komatu, které lékaři považovali za konečné. Přesto se Isabelle podařilo přežít. Tento zážitek ji motivoval k tomu, aby svůj příběh využila k osvětě a varování před nebezpečím anorexie. Její tělo neslo viditelné stopy nemoci. Měla lupénku, oslabené svaly a křehké kosti. Přesto se rozhodla ukázat světu svou pravdu. „Mám lupenku, padající poprsí, tělo stařeny,“ popsala svůj vzhled v rozhovoru pro Vanity Fair. Tato otevřenost byla jejím způsobem, jak prolomit stigma kolem anorexie a ukázat, že nemoc není jen estetickým problémem, ale vážným zdravotním a psychickým onemocněním.
Kontroverzní kampaň, která otřásla světem
V roce 2007 se Isabelle stala tváří kampaně „No Anorexia“, kterou nafotografoval renomovaný italský fotograf Oliviero Toscani. Nahá, vyzáblá postava Isabelle na billboardech šokovala veřejnost. Fotografie, které odhalovaly její křehké tělo, vyvolaly celosvětovou debatu. „Chtěla jsem ukázat reálnou podobu nemoci, která je ve většině případů způsobena stereotypy diktovanými módním světem,“ uvedla Isabelle. Cílem kampaně, podporované italským ministerstvem zdravotnictví, bylo varovat mladé dívky před nebezpečím extrémních diet a tlaku na dokonalou postavu. Fotografie však nebyly přijaty jednoznačně. V několika zemích, včetně Itálie, byly plakáty zakázány pro svou přílišnou drsnost. Kritici tvrdili, že mohou naopak inspirovat některé ženy k napodobování Isabellina vzhledu, aby získaly pozornost. Přesto kampaň dosáhla svého cíle. Rozpoutala diskusi o anorexii a odpovědnosti módního průmyslu. Módní návrháři jako Giorgio Armani nebo Dolce & Gabbana kampaň ocenili za její odvahu a upozornění na psychiatrickou podstatu anorexie. „Anorexie není jen problém světa módy, ale je to problém psychiatrický,“ uvedli Domenico Dolce a Stefano Gabbana. Toscani sám zdůrazňoval, že jeho cílem bylo ukázat, kam až může zajít posedlost dokonalým tělem.
Život v centru pozornosti
Díky kampani se Isabelle stala známou osobností. Přednášela o svých zkušenostech, objevovala se v televizních pořadech. V roce 2008 vydala knihu Holčička, která nechce ztloustnout, ve které popsala svůj boj s anorexií a trauma z dětství. Stala se hlasem těch, kteří trpí podobnou nemocí, a snažila se inspirovat ostatní k hledání pomoci. Navzdory svému zdravotnímu stavu Isabelle snila o budoucnosti. Toužila po dítěti a věřila, že se jí podaří nemoc překonat. „Miluji život,“ říkala v rozhovorech. V roce 2010 dokonce oznámila, že její váha stoupla na 42 kilogramů, což dávalo naději, že je na cestě k uzdravení.
Tragický konec
Bohužel, Isabellino tělo bylo příliš oslabené dlouholetou anorexií. V listopadu 2010, během pobytu v Japonsku, onemocněla zápalem plic. Po dvoutýdenní hospitalizaci zemřela. Příčina její smrti nebyla zcela objasněna, ale pravděpodobně souvisela s oslabenou imunitou způsobenou anorexií. Tragédie tím neskončila. Dva měsíce po Isabellině smrti, v lednu 2011, spáchala sebevraždu její matka Marie. Podle Isabellina nevlastního otce Christiana se matka cítila vinna za dceřinu smrt a nedokázala se s touto ztrátou vyrovnat. Isabelle Caro svým životem a odvahou změnila pohled na anorexii. Její kampaň „No Anorexia“ otevřela oči mnoha lidem a přispěla k diskusím o regulaci módního průmyslu. V zemích jako Itálie, Španělsko, Izrael a později i Francie začaly vznikat zákony, které zakazují příliš hubené modelky na přehlídkách a v reklamách. Francie například zavedla požadavek na minimální BMI 18 pro modelky a hrozbu vysokých pokut pro agentury, které pravidla poruší. Příběh Isabelle Caro je varováním před nebezpečím anorexie a připomínkou, že krása není v souladu s extrémní hubeností, ale ve zdraví a lásce k životu.
Zdroje:
