Článek
Salamo Arouch, řecký Žid ze Soluně, patřil ještě před válkou mezi mimořádně nadané boxery. Narodil se v roce 1923 do rodiny sefardských Židů, vyrůstal v prostředí, kde se tvrdě pracovalo, a už od mládí si zvykal na fyzickou námahu. Jeho otec, přístavní dělník, v něm brzy rozpoznal talent. Nepěstoval v synovi jen sílu, ale i disciplínu. A právě ta se později ukázala jako jedna z mála zbraní, které mu nacisté nedokázali vzít.
Balerína s tvrdým úderem
V ringu na sebe Arouch upozornil už jako teenager. První zápas absolvoval ve čtrnácti letech a velmi rychle se ukázalo, že nejde jen o dalšího talentovaného kluka z tělocvičny. Měl tvrdé údery, mimořádný instinkt a především výjimečnou práci nohou. Soupeře dokázal mást pohybem, unavit je a pak udeřit s přesností, která rozhodovala zápasy před limitem. Není divu, že si vysloužil přezdívku Balerína nebo Baletní mistr. V jeho podání se box spojoval s elegancí i brutalitou.
Výsledky na sebe nenechaly čekat. V roce 1938 se stal řeckým mistrem střední váhy, o rok později ovládl balkánský šampionát. Jeho bilance byla ohromující: čtyřiadvacet vítězství, žádná porážka, většina triumfů před limitem. Měl před sebou kariéru, která mohla růst. Jenže místo dalšího postupu vzhůru přišel pád celé Evropy do války a s ní i nacistická mašinérie, která drtila vše, co jí stálo v cestě.
Cesta do pekla
V březnu 1943 byl Arouch spolu se svou rodinou deportován do Osvětimi-Březinky. Z boxera, který ještě nedávno sbíral tituly, se během několika dnů stal vězeň číslo 136954. Stejně jako tisíce dalších prošel ponižující procedurou, při níž byli lidé zbaveni jména, důstojnosti i iluze, že svět ještě dává smysl. Jeho matka a tři sestry putovaly po příjezdu na smrt. Později zahynuli i další členové rodiny. To, co zbylo, byl holý instinkt přežít. On sám strávil první noc nahý. Ztrápení a špinaví deportovaní procházeli sprchováním, dezinfekcí, byli ostříhání dohola a cejchem se jim stalo číslo vytetované na předloktí.
Dalšího rána dostali pyžama a Salamo pochybnou, nejistou šanci, jak pobytem v koncentráku prokličkovat co nejdéle. „Je mezi vámi někdo, kdo boxuje?“ ptal se nastoupených vězňů nacistický velitel, jehož si Salamo zapamatoval jen jako Hanse. Přátelé jej popostrčili a Salamo se přihlásil.
Ring jako odklad popravy
Velitel mu prý zpočátku nevěřil. Arouch nepůsobil impozantně. Měřil asi 171 centimetrů a vážil kolem 61 kilogramů. Vedle vyhladovělých vězňů nebo naopak urostlých soupeřů nebyl zjevem, který by budil respekt na první pohled. Jenže box není soutěž v tom, kdo vypadá hrozivěji. Arouch musel nejprve podstoupit zkoušku. Ring se nakreslil holí v prachu, jako soupeř nastoupil urostlý polský Žid Chaim z důstojníkova týmu. „Při prvním kole jsem odhadoval protivníkovy schopnosti a zjistil jsem, že ho mám v kapse,“ popisoval Salamo později. Smí ho ale porazit? V dalším kole po oku sledoval důstojníka, chabou obranu svého muže sledoval s úsměvem. Salamo pochopil a nebohého Chaima složil na zem. A poté ještě jednoho důstojníkova bojovníka, stoosmdesáticentimetrového Čechoslováka.
Bylo rozhodnuto. Vězeň číslo 136954 bude osvětimským gladiátorem.
To, čemu se tehdy říkalo boxerské večery, mělo k civilizovanému sportu nekonečně daleko. Žádná pravidla, žádná férovost, žádná úcta k soupeři. Šlo o hrůznou podívanou pro opilé dozorce, kteří se bavili sázkami, výsměchem a pohledem na zoufalé muže, nucené bít se do chvíle, než jeden padne. Vítěz dostal trochu polévky, kus chleba navíc nebo lehčí práci. Poražený často směřoval k smrti. V takové aréně se nevyhrávalo. Jen se oddalovala poprava.
Dvě stě vítězství proti smrti
Arouch podle svých vzpomínek absolvoval v Osvětimi více než dvě stě zápasů, nejčastěji se uvádí číslo 208. Dva skončily remízou, když trpěl úplavicí. Jinak prý neprohrál. Je to číslo téměř nepředstavitelné i v běžném sportu, natož v prostředí, kde byli lidé podvyživení, nemocní, psychicky zničení a obklopení permanentní hrozbou smrti. Každý duel byl dalším kolem v souboji s osudem. Každé vítězství znamenalo, že se rána ještě nezavřela.
Jeho předností zůstalo to, co mu pomáhalo už před válkou: rychlost, technika a schopnost pohybovat se chytřeji než soupeř. Často nastupoval proti mnohem těžším mužům. Vyprávěl, že jednou porazil obra vážícího přes sto kilogramů během osmnácti sekund. Nejtěžším protivníkem měl být Klaus Silber, německý Žid a rovněž výborný boxer, který měl za sebou desítky vítězství. Jejich zápas se podle Arouchových vzpomínek proměnil v souboj dvou mužů, kteří věděli, že ring není místem sportovní cti, ale poslední hranicí mezi životem a smrtí.
Bergen -Belsen
Po čase byl Arouch převezen do Bergen-Belsenu. Tam už se boxerské zápasy nekonaly a on byl nasazen na otrockou práci. I tento tábor však přežil. V dubnu 1945 přišlo osvobození. Pro člověka, který strávil roky v prostředí, kde se smrt stala každodenní kulisou, musela svoboda působit téměř nepochopitelně. Přesto ani tehdy jeho příběh nekončí. V Bergen-Belsenu se pokoušel najít někoho ze své rodiny. Nenašel. Místo toho potkal Martu Yechielovou, mladou ženu ze Soluně, která přežila stejnou katastrofu.
Stali se si navzájem oporou. Později se vzali, odešli do Izraele a pokusili se vystavět nový život na troskách toho starého. Arouch ještě nějakou dobu boxoval a až v roce 1955 utrpěl první porážku své kariéry. Jenže jeho skutečný zápas už dávno nebyl v ringu. Byl v paměti. V návratech. V tom, jak žít dál s vědomím, co člověk viděl a co musel udělat, aby přežil.
Triumf ducha
Jeho osud se stal předlohou filmu „Triumf ducha“ z roku 1989, v němž ho ztvárnil Willem Dafoe. Arouch se na snímku podílel jako poradce a vrátil se kvůli natáčení i do Osvětimi. Právě tam znovu ožily obrazy, které v sobě nesl celé desetiletí: trosky krematorií, stíny rodiny, ztracené hlasy. Po letech přiznával, že se třásl, že chtěl někdy zemřít a že vzpomínky nikdy nezmizely. Ale přežil, aby mohl svědčit.
Arouch zemřel v roce 2009, ale jeho jméno zůstává připomínkou, že i v prostředí naprosté nelidskosti dokázala vůle k životu vzdorovat. Jeho život není legendou o neporazitelném boxerovi. Je svědectvím o člověku, který si v pekle vyboxoval další den. A pak ještě jeden. A ještě jeden. Tak dlouho, až se dočkal svobody.
Zdroje:
