Článek
Když se Jaromír Ulč ohlížel za svou kariérou u komunistické tajné policie, nepopisoval ji jako něco temného či zločinného. Naopak. Mluvil o ní jako o zajímavé práci s lidmi, která ho bavila a uspokojovala.
Narodil se 20. května 1950 v Plzni do rodiny hluboce spjaté s komunistickým režimem. Otec byl voják z povolání, matka členka KSČ a několik let poslankyně obvodního národního výboru v Praze 6. Pro mladého Ulče tak bylo prostředí socialistického státu samozřejmostí. Na základní škole vstoupil do pionýra, později do Československého svazu mládeže a Socialistického svazu mládeže. Po maturitě na střední zemědělsko-technické škole se pokusil studovat Provozně-ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské, studium však nedokončil. Rozhodující zlom přišel během vojenské služby.
„Byl jsem poslušný, ne vzdorovitý člověk,“ vzpomínal později. V armádě sloužil u útvaru radistů na pražském Pohořelci. Naučil se morseovku, účastnil se vojenských cvičení Varšavské smlouvy a provozoval vojenský obchod Arma. Právě tam se podle vlastních slov naučil jednat s lidmi a rozpoznávat jejich povahy. Krátce před koncem vojny dostal nabídku, která mu změnila život – práci u ministerstva vnitra.
Odposlechy na hranicích
Na začátku sedmdesátých let nastoupil k takzvané 10. správě SNB. Šlo o technickou složku Státní bezpečnosti specializovanou na odposlechy. Ulč pravidelně vyjížděl na radiostanice rozmístěné v západním pohraničí Československa – například na Čerchov nebo Zelenou horu. Odtud se odposlouchávala komunikace německých a rakouských pohraničníků. Domů se vracel jen na víkendy a své ženě nemohl říct, kam vlastně jezdí. Jediný člověk v rodině, který znal jeho skutečnou práci, byla matka.
Po několika letech služby byl vyslán ke studiu na Vysokou školu SNB. Po jejím dokončení už se k technikům nevrátil. Přestoupil k operativcům kontrarozvědky.
Muž proti církvím
V nové roli měl na starosti tzv. ochranu církví, což byla ve skutečnosti jejich kontrola a infiltrace. Stal se důstojníkem, který řídil agenty a konfidenty uvnitř náboženských komunit. Vedl agenty a konfidenty v evangelické církvi, u jehovistů, Hare Krišna a jiných náboženských společnostech a sektách. Princip práce byl jednoduchý: získávat informace, ovlivňovat prostředí a mít přehled o lidech, kteří by mohli být pro režim nebezpeční. „Byla to normální úřednická práce,“ tvrdil později.
Setkával se s duchovními, vedl s nimi rozhovory a po každé schůzce psal služební záznam. Když bylo potřeba získat informátora, existovalo několik osvědčených metod. Někdo spolupracoval kvůli kariéře nebo výhodám. Jiný proto, že se bál.
Kompromitující materiály
Jedním z hlavních nástrojů Státní bezpečnosti byly kompromitující materiály. Operativci nechávali sledovat osoby, o které měli zájem. Snažili se zjistit jejich slabiny – nevěru, finanční problémy nebo jiné tajemství. Pak následovala nabídka. Pokud dotyčný spolupracoval, nic se nestalo. Pokud ne, kompromitující informace mohly být použity proti němu. „Skoro na každého se něco najde,“ říkal Ulč bez rozpaků. Takové metody považoval za běžnou součást práce.
Luxusní auto a přeřazení
Po několika letech u oddělení proti církvím však jeho kariéru přerušil podivný incident. Ulč si koupil luxusní automobil, který předtím používal kardinál František Tomášek. V tehdejších poměrech šlo o velmi nápadnou věc. Snažil se auto parkovat několik ulic od pracoviště, aby kolegové nic neviděli. Informace se však rychle rozšířila. Následovalo přeřazení. Z oddělení církví byl přesunut k problematice národnostních menšin. Tam se zabýval především Ukrajinci a Maďary, u nichž režim sledoval možné „nacionalistické tendence“.
Revoluce a skartace
Listopad 1989 zastihl Ulče stále ve službě. Podle jeho vlastního svědectví tehdy dostali důstojníci jasný úkol: zničit citlivé dokumenty. Ve svazcích byly informace o agentech a spolupracovnících. Ulč popisoval, jak jeho skupina likvidovala pytle dokumentů, které byly odváženy do spalovny. „Přece nepředhodíme svoje lidi novému režimu,“ vysvětloval.
Po pádu režimu byl z ministerstva vnitra propuštěn. Přišel i o výsluhy, což považoval za velkou křivdu. Vzpomínal, jak si přišel do kanceláře pro osobní věci, odevzdal služební zbraň a odešel. Po roce 1990 začal podnikat. Nejprve v cestovním ruchu, později provozoval vinárny v Praze.
Na rozdíl od mnoha jiných bývalých příslušníků StB byl ochoten o své minulosti mluvit veřejně. Jeho motiv byl jasný: chtěl podle vlastních slov „oddémonizovat“ práci tajné policie. Ani po letech totiž nelitoval.
„Čím jsem byl, tím jsem byl rád,“ říkal. „Byla to hezká práce.“
Zdroje:
