Článek
V čekárnách nemocnic se čas vleče. Lidé sledují čísla na displeji, pročítají staré časopisy nebo si potichu povídají. Nikdo nepředpokládá, že právě tam skončí jeho život.
V úterý 10. prosince 2019 se v ostravské Fakultní nemocnici během několika desítek vteřin odehrála jedna z nejhorších masových vražd v novodobých českých dějinách. Dvaačtyřicetiletý stavební technik Ctirad Vitásek přišel krátce po sedmé hodině ráno do budovy polikliniky a začal hledat místo, kde bude co nejvíce lidí. Nehledal konkrétní osobu. Hledal dav. Našel ho v čekárně traumatologické ambulance. Pak vytáhl pistoli.
Hledal místo, kde bude nejvíc lidí
Vyšetřování později ukázalo, že jeho cesta nemocnicí nebyla náhodná. Nejprve zamířil do třetího patra. Tam bylo pacientů málo. Pokračoval na kardiologii. Prázdno. Gastroenterologie? Jen jediný člověk. Až traumatologie nabízela to, co hledal – plnou čekárnu.
Jedna ze zdravotních sester později popsala, že se s ním potkala ve výtahu. Zeptala se, kam potřebuje jet. „Řekl, že je mu jedno, kam pojede,“ vypověděla svědkyně.
Netušila, že se dívá do tváře člověka, který za několik okamžiků chladnokrevně zastřelí sedm lidí.
Tichý střelec
Policie později použila označení, které veřejnost do té doby téměř neznala – tichý střelec. Nejde o člověka, který před útokem křičí, vyhrožuje nebo se hádá. Naopak. Přijde klidně. Nepřitahuje pozornost. Nepůsobí agresivně. A pak bez jediného varování začne zabíjet.
Policejní psycholožka Ludmila Čírtková tento typ pachatele popsala slovy, která mrazí dodnes.
„Uvaří se ve vlastní hlavě.“
Podle ní jde většinou o lidi, kteří dlouhodobě prožívají skutečný nebo domnělý pocit křivdy. Izolují se od okolí, své problémy přestanou sdílet a postupně dospějí k přesvědčení, že jediným řešením je demonstrativní násilí.
Poprava v čekárně
Útok netrval dlouho. Právě proto byl tak děsivý. Střelec přistupoval k lidem téměř z bezprostřední blízkosti. Mířil na hlavu a hrudník. Někteří svědci později vypověděli, že před jednotlivými výstřely dokonce počítal.
„Jedna.“
Výstřel.
„Dva.“
Další rána.
A tak pokračoval dál.
V čekárně vypukl naprostý chaos. Lidé padali na zem, schovávali se pod židle, snažili se krýt jeden druhého.
„Najednou někdo zařval: Kryjte se, střílí se!“ vzpomínala jedna ze svědkyň. Okamžitě strhla svou sedmnáctiletou dceru na zem a zakryla ji vlastním tělem, bundou i kabelkou. Jen několik metrů od nich střelec zastřelil ženu na invalidním vozíku. Pak zaznělo několik cvaknutí. Zbraň se zřejmě zasekla nebo došly náboje.
Právě tato technická závada pravděpodobně zachránila další životy. Policie později uvedla, že přestavěná pistole se skutečně opakovaně zasekávala. Kdyby fungovala bezchybně, obětí mohlo být výrazně více.
Otec, který zemřel místo své dcery
Mezi lidmi čekajícími na ošetření seděl i muž se svou nezletilou dcerou. Když začala střelba, vrhl se na dítě a zakryl ho vlastním tělem.
„Asi v 7.15 mi volala rozrušená kolegyně z ambulance, že tam nemám chodit, že se tam střílí,“ popisoval chirurg ostravské nemocnice Marcel Mitták. Několik minut poté už spěchal na operační sál, kde se lékaři pokoušeli zachránit život obětavého otce z čekárny.
„Na urgentním sále se podařilo obnovit chod jeho srdce přímou srdeční masáží. Zranění hrudníku, jater i slinivky však byla natolik rozsáhlá, že nebylo možné stav zvrátit,“ řekl Mitták.
Jeho dcera přežila. On už domů nikdy neodešel.
Panika za zdmi nemocnice
Jen několik minut po prvních výstřelech se celá nemocnice uzavřela. Zaměstnanci dostali pokyn zabarikádovat se na odděleních. Studenti nedaleké Vysoké školy báňské nesměli opustit budovy.
„Jsme v panice, nikdo nic neví,“ popsala tehdy zaměstnankyně polikliniky. „Byla jsem poslední, která z budovy utíkala.“ V knihovně diagnostického centra dostali lidé jedinou instrukci. Nevycházet. Čekat. Nikdo netušil, jestli je vrah stále uvnitř.
Muž, který byl podle všech pohodář
To, co následovalo po útoku, šokovalo snad stejně jako samotná střelba.
Lidé, kteří Ctirada Vitáska znali, ho popisovali jako usměvavého sportovce, kolegu, jenž nosil ženám v kanceláři květiny, hrával hokej a nikdy nepůsobil agresivně.
Jeho zaměstnavatel však přiznal, že v posledních týdnech propadl přesvědčení, že trpí smrtelnou nemocí.
„Vzal si do hlavy, že je těžce nemocný a že ho nikdo nechce léčit,“ uvedl jeho nadřízený Aleš Zygula.
Z vyšetřování později vyplynulo, že šlo o takzvanou rozšířenou sebevraždu. Vitásek věřil, že je nevyléčitelně nemocný, rozhodl se zemřít a chtěl, aby s ním zemřeli i další lidé. Po útěku z nemocnice ještě přijel za svou matkou a oznámil jí, co udělal. Při policejním zásahu v Děhylově pak obrátil zbraň proti sobě.
Jizva, která nezmizela
Sedm nevinných lidí přišlo o život jen proto, že se onoho prosincového rána ocitli ve špatný čas na špatném místě. Další přežili s těžkými fyzickými i psychickými následky.
Před ostravskou fakultní nemocnicí dnes stojí bronzový památník. Lidé k němu dodnes nosí svíčky a květiny.
Připomíná, že někdy stačí několik vteřin, aby se obyčejná čekárna změnila v místo, odkud se domů nevrátí ani pacienti, ani jejich blízcí.
A připomíná také muže, který v posledním okamžiku svého života udělal to jediné, co považoval za důležité – zakryl vlastní dceru svým tělem. Protože některé činy přežijí i ty, kteří je vykonali.
