Článek
Když Hana Burcevová před několika lety odlétala na dovolenou do Tanzanie, netušila, že jí jedna cesta převrátí život naruby. Afrika pro ni tehdy byla exotikou z dokumentů, místem safari, pláží a rozpáleného vzduchu nad savanou. Jenže hned první ráno po příletu na Zanzibar potkala mladého Masaje, který se později stal jejím manželem.
„Nikdy by mě nenapadlo, že se do Tanzanie budu vracet nebo že tam jednou najdu druhý domov. Rozhodně jsem to neplánovala,“ vzpomíná dnes Hana.
Z nenápadného setkání se postupně stal vztah na dálku, který překonal tisíce kilometrů, kulturní rozdíly i pochybnosti okolí. Dnes část roku žije v Česku a část v masajské komunitě uprostřed buše, několik hodin cesty od nejbližšího většího města.
Deset hodin do civilizace
Cesta do jejich domova není pro pohodlné cestovatele. Z Dar es Salaamu trvá přibližně deset hodin. Nejdřív lokálním autobusem po rozpálených cestách, potom na motorce dál do buše. Poslední úsek vede krajinou, kde není elektřina, tekoucí voda ani mobilní signál jistotou. První společné bydlení manželů přitom připomínalo spíš provizorní přístřešek než skutečný dům. „Žádná voda, toaleta v buši, elektřina jen ze solárních panelů. Ale také srdeční lidé a krajina, která mi okamžitě učarovala,“ popisuje Hana.
Dnes už mají zděný dům se třemi místnostmi, ale životní podmínky zůstávají tvrdé. V okolí nejsou studny, infrastruktura je minimální a vše závisí na počasí. Právě klima se v posledních letech stává pro místní obyvatele největším nepřítelem.
Sucho, které rozhoduje o přežití
Masajové byli po staletí kočovní pastevci. Dobytek pro ně dodnes nepředstavuje jen majetek, ale doslova životní jistotu. Kráva znamená mléko, potravu, obchod i společenské postavení. Jenže období sucha jsou stále delší a nepředvídatelnější.
„Dřív jsme věděli, kdy přijde déšť. Teď nevíme nic,“ říkají místní. V období sucha mizí pastva, vysychají zdroje vody a zesláblá zvířata někdy hynou přímo před očima svých majitelů. Pro rodiny, které prakticky nemají finanční rezervy, to znamená katastrofu.
Hana si rychle uvědomila, že samotná solidarita nestačí. Pokud má komunita přežít, musí být soběstačnější. Proto založila sbírku, jejímž cílem byl nákup pole a osiva pro pěstování plodin odolnějších vůči suchu.
Původně chtěla vybrat přibližně čtvrt milionu korun. Nakonec se podařilo získat téměř tři čtvrtě milionu.
„Kukuřice i slunečnice už rostou, pořídil se také stroj na mletí kukuřice. Odpad z mletí pak slouží jako krmivo pro dobytek,“ říká s viditelnou hrdostí.
Součástí projektu se stal i komunitní domek pro radu starších a nový dům pro místního náčelníka, jehož původní obydlí hrozilo zřícením.
Bílá žena mezi Masaji
V Evropě by mnozí čekali odmítání nebo nedůvěru. Jenže realita byla úplně jiná.
„Masajové vůbec neřeší, jestli jsem bílá, blonďatá nebo odkud pocházím. Člověka hodnotí podle toho, jak se chová k ostatním,“ vysvětluje Hana.
Do rodiny zapadla překvapivě rychle. Svému tchánovi dnes říká taťko a tchyni mamko. Právě tchán ji podle jejích slov dojímá nejvíc — na stará kolena se začal učit anglicky, aby si s ní mohl povídat. S tchyní si zase často rozumí beze slov.
„Když spolu někam jdeme, ukazuje mi věci masajsky a svahilsky, já jí je na oplátku říkám česky nebo anglicky,“ směje se Hana.
Místní děti si mezitím zamilovaly češtinu. Některé už umí i legendární „Vařila myšička kašičku“.
Tradice, které Evropan nepochopí
Život v masajské komunitě ale není jen romantický příběh o lásce napříč kontinenty. Každý den znamená střet odlišných kultur, zvyků a hodnot. Veřejné projevy citů jsou na venkově prakticky tabu. Partneři se běžně nedrží za ruce ani se nelíbají před ostatními. Manželství navíc tradičně není pouze otázkou lásky, ale dohody rodin. „Bez požehnání rodiny a rady starších bychom se nemohli vzít,“ říká Hana.
Citlivým tématem zůstávají i tradiční iniciační rituály včetně ženské obřízky, která je v Tanzanii oficiálně zakázaná, přesto však v některých komunitách přežívá.
„Pro mnoho dívek jde stále o symbolický vstup do dospělosti a možnost založit rodinu,“ vysvětluje Hana opatrně. Nesnaží se místní kulturu idealizovat. Spíš ji pochopit.
Knihovna uprostřed savany
Vedle pomoci se zemědělstvím začala Hana podporovat i vzdělávání. Právě negramotnost je podle ní jednou z největších překážek rozvoje. „Člověk si až tam uvědomí, jak důležité je umět číst a psát. Mnoho lidí se bojí jednat s úřady nebo něco vyřizovat, protože si nevěří,“ říká. Proto s přáteli založila malou knihobudku — jednoduchou komunitní knihovnu, která se postupně rozrůstá. A zájem je obrovský.
Děti si knihy prohlížejí celé hodiny, dospělí se učí číst z jednoduchých textů. V domácnostech přitom často nenajdete jedinou knihu kromě Bible nebo školních sešitů. Haniným snem je jednou vybudovat skutečnou školní knihovnu a kurzy čtení pro dospělé. „Vzdělání může lidem otevřít úplně nové možnosti. I uprostřed buše,“ věří.
Dva světy, jeden život
Když se dnes vrací do Česka, často slyší stejné otázky. Jak může žít bez pohodlí? Nechybí jí evropský komfort? A není život mezi Masaji jen romantickou iluzí?
Odpověď přichází pokaždé stejná. Večer sedí před domem, kolem pobíhají děti, v dálce bučí dobytek a nad savanou zapadá slunce. Dospělí mezitím počítají zásoby vody, sledují oblohu a čekají na déšť. Právě tehdy si uvědomuje, že už dávno nežije mezi dvěma světy. Oba se v ní spojily. A zatímco v Evropě lidé často hledají smysl života v pohodlí a jistotách, ona ho našla na místě, kde nic není samozřejmé.
Zdroje:
