Českého misionáře unesli na Haiti. Hrozili mu uříznutím hlavy, nakonec ho prosili o modlitbu

Roman Musil působil na Haiti už tři a půl roku. Jako člen kongregace misionářů oblátů pracoval v odlehlé farnosti Baie de Henne, vzdálené zhruba deset hodin jízdy od hlavního města Port-au-Prince. Pomáhal tam lidem, pro které byly samozřejmostí hlad, nedostatek pitné vody i obtížně dostupná lékařská péče.

Začátkem prosince 2005 se vydal do metropole, aby zajistil potraviny pro školu, kterou navštěvovalo přibližně 250 dětí. Cesta, kterou podnikal kvůli druhým, ho málem stála život.

Při průjezdu městem odbočil do ulice, kde náhle zmizel běžný provoz. Netušil, že vjel do oblasti ovládané ozbrojeným gangem. Neměl v autě rádio, a tak neslyšel varování před nebezpečnými částmi města.

Z bočních uliček se na jeho pick-up vyřítilo asi dvacet mladíků. Některým podle jeho pozdějšího svědectví nebylo víc než dvanáct let. Útočníci naskákali na auto a cihlou rozbili okno. Musil instinktivně zabrzdil.

Vtom ho vytáhli rozbitým oknem ven. Obrali ho o peníze, doklady a další cennosti. Při strhávání kovových hodinek mu poranili ruku. Potom ho odvlekli do chudinské čtvrti.

To nejhorší ho teprve čekalo.

Jestli nedostaneme peníze, uřízneme ti hlavu

Únosci mu namířili zbraň na hlavu a oznámili, že pokud za něj nedostanou výkupné, zabijí ho. Požadovali 50 tisíc dolarů, tehdy přibližně jeden a čtvrt milionu korun.

Musila zavřeli do temné zamřížované místnosti. Jídlo dostával jednou denně. Nevěděl, zda ho únosci chtějí skutečně zabít, ani jestli se někdo dozvěděl, kde je.

V prvních hodinách zajetí prožíval silný strach. Později přiznal, že v okamžiku, kdy mu hrozili smrtí, začal uvažovat, zda jeho působení na Haiti nebylo příliš riskantní.

První noc nemohl spát. Začal se nahlas modlit růženec. Střídal přitom všechny jazyky, které znal: češtinu, francouzštinu, kreolštinu, němčinu i latinu.

V té době už po něm pátrali jeho spolubratři. Do České republiky dorazila zpráva, že se misionář nevrátil z cesty do hlavního města. Únos se dostal do médií a případem se začalo zabývat také české ministerstvo zahraničí.

Ministr Cyril Svoboda kontaktoval haitského ministra zahraničí. Rozhodující jednání se však odehrávala přímo na ostrově, kde se do vyjednávání zapojili místní misionáři.

Když zjistili, že je kněz, začali se chovat jinak

Zlom nastal ve chvíli, kdy únosci pochopili, že jejich zajatec není bohatý turista ani obchodník, ale katolický kněz.

Ani to neznamenalo okamžité propuštění. Peníze stále požadovali. Jejich přístup k Musilovi se však postupně měnil. Začali s ním mluvit a zajímat se o jeho práci.

Na Haiti měla katolická církev významné postavení také díky školám, zdravotnickým zařízením a pomoci nejchudším obyvatelům. Dokonce i někteří členové gangů věděli, že misionáři často pracují právě pro lidi z jejich čtvrtí.

Do jednání se zapojil také další misionář, který do oblasti únosců dovážel pitnou vodu. Jeho přímluva pomohla změnit situaci.

Po několika dnech se podařilo dohodnout Musilovo propuštění. Únosci ustoupili od původního požadavku 50 tisíc dolarů. Podle dobových zpráv nakonec přijali přibližně čtyři tisíce dolarů.

Český misionář se vrátil na svobodu. Byl otřesený a přišel o osobní věci, ale přežil.

A právě při loučení se odehrálo něco, co ho samotného překvapilo.

Muži, kteří mu ještě nedávno hrozili uříznutím hlavy, ho požádali, aby se za ně pomodlil.

Své únosce dokázal pochopit

Když se ho po propuštění novináři ptali, zda ke svým únoscům cítí nenávist, odpověděl překvapivě. V rozhovoru pro Katolický týdeník řekl: „Dokonce je mám rád, cítím s nimi solidaritu.“

Jejich jednání tím neomlouval. Vysvětloval však, že na Haiti vidí každý den bídu, která některé mladé lidi přivádí ke kriminalitě. Ve slumech lidé žili bez čisté vody, zdravotní péče a často i bez dostatku jídla.

Únosy se v zemi staly způsobem, jakým ozbrojené skupiny získávaly peníze. Pro Musila bylo důležité pochopit také prostředí, ze kterého jeho únosci pocházeli.

Přestože se během zajetí obával smrti, rozhodl se na Haiti zůstat.

Jeho rozhodnutí překvapilo i některé lidi v Česku. Čtyřiatřicetiletý kněz se mohl vrátit domů, kde by mu nic podobného pravděpodobně nehrozilo. On však nechtěl opustit vesnici, která na něj čekala.

V Baie de Henne zprávu o jeho únosu prožívali s velkým strachem. Místní obyvatelé a řeholní sestry se za něj modlili a po oznámení jeho propuštění přišla obrovská úleva.

Musil se chtěl do farnosti vrátit ještě před Vánocemi. Zdržovalo ho ale vyřizování nových dokladů a oprava automobilu, který únosci poškodili.

Auto, které sloužilo i jako sanitka

Poškozený pick-up nebyl pro misionáře jen dopravním prostředkem. V odlehlé oblasti, kde pracoval, pomáhal také převážet nemocné a zásoby. Pro místní obyvatele měl proto mimořádnou hodnotu.

Po únosu byla v České republice vyhlášena sbírka na nové vozidlo a podporu projektů v Musilově farnosti. Pomoc měla směřovat mimo jiné na dostavbu školy, vybavení zdravotního střediska a obnovu zdroje pitné vody.

Zatímco veřejnost sledovala dramatický příběh českého rukojmího, samotný Musil se snažil vrátit k práci, kvůli které na Haiti odjel.

Jeho příběh se tím od mnoha jiných únosů liší. Neskončil útěkem do bezpečí a rozhodnutím už se na nebezpečné místo nikdy nevrátit. Naopak. Zkušenost, při níž mu šlo o život, jeho odhodlání pomáhat nejchudším nezlomila.

A muži, kteří ho několik dní drželi v zajetí a hrozili mu smrtí, ho nakonec neprosili o peníze. Požádali ho o modlitbu.

Zdroje: