Článek
První červencovou neděli roku 1956 vyrazili manželé Josef a Gisela Heinrichovi se dvěma syny z Vídně na rodinný výlet. Cílem byl dolnorakouský Retz, kde žila Josefova sestra. Po společném obědě dostal šestačtyřicetiletý školník nápad, že dětem ukáže také nedalekou československou hranici. Za ní žili další příbuzní, které rodina plánovala v následujícím roce navštívit.
„Manžel chtěl synkům ukázat hranici a československé území,“ vypověděla později Gisela Heinrichová. K plánované návštěvě příbuzných dodala: „Jiný důvod jsme neměli.“
Na motocyklu proto zamířili k bývalému hraničnímu přechodu mezi rakouským Mitterretzbachem a moravskými Hnanicemi. Netušili však, že přechod už několik let neslouží svému účelu. Na československé straně byla silnice překopaná a přehrazená ostnatým drátem. Skutečná státní hranice přitom neležela u elektrifikovaného zátarasu, který měl zabránit nepovolenému pohybu osob. Mezi oběma liniemi se nacházel pás československého území, střežený pohraničníky.
Heinrichovi nechali motocykl u závory. Gisela se starším synem Johannem zůstala na místě, zatímco Josef vzal mladšího Josefa za ruku a vydal se po silnici směrem k Hnanicím. Manželka ho od další cesty odrazovala, on však pokračoval. Podle pozdějších zjištění vyšetřovatelů se zřejmě domníval, že skutečná hranice leží až u drátěného zátarasu.
Od návratu do Rakouska ho dělilo sedmdesát metrů
Krátce před třetí hodinou odpoledne si muže s dítětem všimla hlídka z pozorovací věže. Dva mladí pohraničníci, František Sýkora a Karel Musil, ohlásili jejich přítomnost na rotu a sestoupili dolů. Od dvojice je odděloval elektrifikovaný zátaras, proto se ukryli ve vysokém obilí a přiblížili se k jeho vratům.
Právě ve chvíli, kdy jeden z vojáků vypínal elektrický proud, Josef Heinrich hlídku zahlédl. Popadl syna a obrátil se zpátky k Rakousku.
Podle pozdější zprávy Pohraniční stráže je vojáci opakovaně vyzývali k zastavení a vypálili dvě výstražné salvy. Heinrich se synem však pokračovali v útěku. Velitel hlídky proto začal střílet ze samopalu jejich směrem. Po čtvrté dávce Josef zakolísal a zhroutil se na zem. Od rakouské hranice ho dělilo pouhých sedmdesát metrů.
Mladšímu synovi se podařilo doběhnout zpátky do Rakouska. Když ale spatřil, že pohraničníci zadrželi oba jeho rodiče, rozplakal se a vrátil se k nim.
Gisela Heinrichová mezitím uslyšela střelbu a rozběhla se za manželem. Našla ho zraněného v rukou československé hlídky. Josef byl ještě při vědomí, pokoušel se s vojáky německy hovořit a vytáhl z kapsy peněženku. Pohraničníci ho přesto spoutali a společně s manželkou a synem odvedli do vnitrozemí.
Zraněný muž čekal na pomoc
Teprve po příchodu dozorčího důstojníka Josefa Kameníčka dostala hlídka rozkaz ošetřit Heinrichovo zranění na noze a přivolat sanitku. Při osobní prohlídce se navíc ukázalo, že má prostřelené také břicho.
Sanitní vůz však ani přes opakované urgence nepřijížděl. Nakonec byl přivolán civilní lékař, který dorazil přibližně po hodině a zajistil převoz do znojemské nemocnice.
Giselu Heinrichovou po výslechu ještě téhož večera propustili a spolu s mladším synem předali rakouským úřadům. Její manžel zůstal v nemocnici, kde podstoupil operaci. Zpočátku ještě existovala naděje na uzdravení, jeho stav se však postupně zhoršoval. V břišní dutině se rozvinul zánět a 12. července 1956, jedenáct dní po střelbě, Josef Heinrich zemřel.
Jeho tělo bylo 18. července předáno do Rakouska.
Na neozbrojeného otce s dítětem vystříleli 31 nábojů
Smrt vídeňského školníka vyvolala v Rakousku značné pobouření. Případ se dostal do novin a rakouská vláda podala diplomatický protest. Požadovala odškodnění pozůstalých ve výši 607 tisíc šilinků a změnu pravidel, podle nichž českoslovenští pohraničníci používali střelné zbraně.
Československé úřady naproti tomu tvrdily, že si Heinrich smrt zavinil sám, protože neoprávněně překročil státní hranici a neuposlechl výzvy k zastavení. Uvažovalo se sice o finančním daru vdově ve výši deset tisíc šilinků, jeho předání však bylo kvůli napjatým vztahům pozastaveno. Z dochovaných dokumentů není zřejmé, zda rodina peníze nakonec obdržela.
K okolnostem střelby se po pádu komunistického režimu vrátil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Jeho pracovníci zjistili, že pohraničníci proti prchajícímu muži s dítětem vypálili celkem 31 nábojů ze samopalu, přestože dvojice nebyla ozbrojená a snažila se vrátit na rakouské území.
Podle pozdějšího vyhodnocení hlídka nevyužila všechny mírnější možnosti zadržení. Vojáci navíc zřejmě stříleli směrem k rakouskému území a v rozporu s tehdejšími služebními předpisy pálili od boku, místo aby vedli mířenou střelbu na spodní část těla.
Případ byl znovu vyšetřován na počátku nového tisíciletí. V srpnu 2002 jej však policejní rada odložil s odůvodněním, že nejde o podezření ze spáchání trestného činu.
Pro rodinu Heinrichových už žádné vyšetřování nemohlo změnit to podstatné. Josef se chtěl během nedělního výletu pouze podívat k hranici země, v níž žili jeho příbuzní. Místo toho se stal jednou z obětí železné opony.
Jeho manželka se dvěma syny se vrátila do Vídně bez něj. Plánovanou návštěvu Československa už společně nikdy neuskutečnili.
Zdroje:
