Článek
Emanuela vyrůstala jako čtvrté z pěti dětí významného vatikánského zaměstnance. S bratrem Pietrem si hrávala ve Vatikánských zahradách, kam běžní lidé nemají přístup a vedla život na hranici dvou světů: uzavřeného městského státu Vatikán a rušného Říma, kam docházela do školy i do hudebního institutu.
Ve středu 22. června 1983 spěchala na hodinu flétny. Měla zpoždění a bratra žádala o svezení na autobus, ten ale neměl čas. „Kdybych ji odvezl, možná by se to nestalo,“ říká Pietro i po desetiletích. Po skončení výuky se dívka svěří kamarádce, že jí nabídli přivýdělek od údajného zástupce kosmetické firmy Avon. Je to detail, který se později ukáže jako jeden z nejzáhadnějších prvků celého případu.
Na autobusové zastávce ji ještě zahlédla kamarádka, jak se baví s cizí dívkou, pak měla podle jedné z výpovědí nastoupit do tmavého BMW. Domů už nikdy nedorazila.
Telefonáty, které vše zamotaly
Následující den rodina kontaktuje školu i policii. V této době se však pohřešování nezletilých často bagatelizovalo. Úřady radily počkat, rodina ale neváhala a v médiích se brzy objevují první výzvy o pohřešované dívce.
Záhy přichází první z mnoha záhadných telefonátů. Mladík jménem Pierluigi tvrdí, že viděl dívku na Piazza Navona, údajně se představila jako Barbarella. Popis sedí: brýle, flétna, čerstvě zastřižené vlasy. Další volající, muž, zase hlásí, že dívka s podobným vzhledem byla v jeho baru blízko Vatikánu. Žádná z těchto výpovědí se ale nikdy nepotvrdila.
Pak přišel obrat. Papež Jan Pavel II. během modlitby Anděl Páně veřejně připustil možnost Emanuelina únosu. Spustí tím lavinu, která posune případ do zcela jiné roviny: mezinárodní politické krize.
Ağca, teroristé a politická hra
O dva dny později dostali Orlandiovi první z mnoha anonymních telefonátů. Podle volajícího byla Emanuela držena teroristickou skupinou, která požaduje propuštění Mehmeta Ali Ağci, tureckého teroristy, který se v roce 1981 pokusil zabít papeže. Žádné podrobnosti telefonát neposkytl. V dalších dnech volali další lidé, mezi nimi muž, který se představil jako Američan. Mluvil s těžkým přízvukem a do telefonu přehrál záznam hlasu Orlandiové. O pár hodin později v jiném telefonátu do Vatikánu tentýž muž požadoval výměnu Orlandiové za Ağcu. Určil dvacetidenní lhůtu a označil odpadkový koš na náměstí nedaleko italského parlamentu, kde leží důkazy o tom, že mají Orlandiovou. Zároveň požadoval papežovu účast na výměně. Mezi důkazy ležely fotokopie průkazky do hudební školy, účtenky a rukou psaných poznámek unesené.
Vyšetřovatelé teorii spojující únos s atentátem nikdy neuznají – ale těžko se zbavit dojmu, že tlak Vatikánu i italského státu tehdy směřoval k tomu, aby politická rovina případu rychle utichla.
Stopa vede k mafii
Devadesátá léta přinášejí do vyšetřování nový směr. Podle některých svědků si únosem měla objednat mafie. V téhle souvislosti se skloňovalo jméno zločineckého syndikátu se sídlem v Římě, známého jako Banda Della Magliana. Šlo o to, že syndikát údajně půjčil Vatikánské bance velké sumy peněz. Jenže představitelé banky se neměli k vracení, takže se mafiáni rozhodli, že unesou dceru vatikánského úředníka a výkupné bude vlastně způsobem, jak dostat své peníze zpět. Teorií o tom, co se s Emanuelou stalo, jestli skutečně skončila v rukou tureckých teroristů, mafie nebo se stala obětí zákulisní vatikánské politiky, se vyrojilo hodně.
Jenže navzdory desítkám stop a letitým spekulacím zůstává klíčová věc stejná: Emanuela se domů nikdy nevrátila a přesná rekonstrukce jejího posledního pohybu je dodnes děravá.
Pohřbená ve Vatikánu?
V roce 2019 dostávají Orlandiovi anonymní dopis s fotografií anděla z hřbitova Teutonských šlechticů za Svatopetrskou bazilikou. Naznačuje, že Emanuela je pohřbena právě tam. Vatikán na otevřel na žádost rodiny v létě 2019 na Teutonském hřbitově dvě hrobky, aby zjistil, zda v některé z nich není Emanuelino tělo. Hrobky byly prázdné, což bylo překvapivé, protože měly obsahovat ženské ostatky patřící Sophii von Hohenlohe a Šarlotě Frederice Meklenbursko-Zvěřínské, dvěma německým kněžnám pohřbeným v 19. století.
Vatikán nicméně záhy připomněl, že v 60. a 70. letech minulého století se na hřbitově prováděly stavební práce, při nichž mohly být ostatky obou kněžen přemístěny jinam. Vytipoval pak místo, kde by se mohly nacházet, a o několik dní později oznámil, že pod jinou kamennou deskou se skutečně našly dvě schránky. Ty byly otevřeny až po několika dnech, aby se tohoto aktu mohli zúčastnit i soudní znalci, zástupci rodiny zmizelé dívky i potomci šlechtických rodů, z nichž obě kněžny pocházely. Napjaté očekávání ale nepřineslo žádný překvapivý výsledek – kosti nalezené ve schránkách byly příliš staré a s velkou pravděpodobností skutečně patřily dávno pohřbeným německým šlechtičnám.
Sexuální zneužívání v rodině?
V roce 2023 se objevuje další verze: že Emanuela mohla být obětí sexuálního zneužívání v rodině. Dokumenty naznačují obvinění vůči strýci, který měl obtěžovat její sestru Natalinu. Vatikán tyto dokumenty předal prokuratuře jako „stopu hodnou zvážení“. Pietro Orlandi reaguje ostře: obvinění byla podle něj dávno vyvrácena, strýc měl alibi a rodina se domnívá, že jde o pokus odvést pozornost. Co je pravda? Nelze říct – ale jisté je, že tato linie rozděluje i samotné vyšetřovatele.
Proč právě ona?
Proč by někdo unesl dceru vatikánského zaměstnance? Byla náhodnou obětí? Nebo klíčovým článkem v mocenské hře? Expert Daniele Monteleone k tomu poznamenává: „V případu Orlandi nejde ani tak o dívku samotnou. Jde o to, že zmizela uvnitř systému, který funguje za neproniknutelnou zdí mlčení.“
V roce 2023 papež František poprvé umožnil znovuotevření vyšetřování uvnitř samotného Vatikánu. Učinil tak krok, který předchozí papežové odmítali. Zároveň začala pracovat i parlamentní vyšetřovací komise.
Vyšetřování pokračuje
Je pravdou, že italská prokuratura tenhle příběh nikdy neuzavřela. Podle médií se do hledáčku vyšetřovatelů dostala Emanuelina tehdejší kamarádka a spolužačka z hudební školy, dnes sedmapadesátiletá Laura Casagrande. Důvodem má být podezření, že vyšetřovatelům poskytla velmi rozporná tvrzení vyvolávající dojem nepravdivých informací. Navíc se její výpovědi v čase výrazně lišily.
Strach i po letech?
Předseda parlamentní vyšetřovací komise Andrea De Priamo prohlásil, že paní Casagrande předvolali k dalšímu výslechu zejména proto, že v jejích prvních výpovědích sice docházelo k nejasnostem, ale byly konzistentní. Později ale jednoznačně popřela, že by byla poslední ze známých lidí, kdo Emanuelu viděl a mluvil s ní. Právnička rodiny Orlandiových podotkla, že se Casagrande chovala jako by někoho kryla nebo se po tolika letech stále bála.
Pro rodinu Orlandiových je tohle zásadní, jelikož po letech neustálých teorií jde konečně o konkrétní právní krok. Vyšetřování se netočí kolem neurčitých spekulací, ale kolem toho, co kdo řekl, kdy to řekl a proč to nesedí. Sám Andrea De Priamo slíbil, že vyšetřování povedou tak dlouho, dokud nebude jasné, co se s Emanuelou stalo.
Zdroje:
