Článek
Rok 1948 ještě nebyl dobou dokonale utěsněných hranic, elektrických zátarasů a všudypřítomné kontroly, jak si ji spojujeme s padesátými lety. Komunisté sice převzali moc, ale státní aparát se teprve přestavoval. Čistky v bezpečnostních složkách nebyly dokončené, na mnoha stanicích sloužili bývalí četníci z protektorátní doby a poměry v pohraničí zůstávaly nepřehledné.
Právě toho využila převaděčská síť, do níž se zapojily mimo jiné stanice SNB ve Vimperku a na Kvildě. Šumava byla pro podobné akce ideální. Rozlehlé lesy, hory, samoty, rozvrácené poválečné pohraničí a slabší kontrola než v dalších úsecích hranice vytvářely prostor, kudy se dalo projít. Přechody přitom nebyly dílem náhody. Vyžadovaly místní znalost terénu, odvahu, kontakty i schopnost vyhnout se hlídkám.
Policisté se dostávali do zvláštní situace. Formálně měli hranici střežit, ve skutečnosti však některé kolegy z pohraničních útvarů vnímali jako protivníky. Když převáděli uprchlíky, navzájem se kryli, vysílali předsunuté hlídky a sledovali pohyb ostatních složek. Pomáhali tak lidem, kteří po únoru 1948 nechtěli čekat, co s nimi nový režim udělá.
Cesta na Západ
Přes šumavskou hranici tehdy neodcházeli jen bezejmenní uprchlíci. S pomocí policistů ze Šumavy se na Západ dostaly i výrazné osobnosti veřejného života, armády či státní správy. Mezi nimi například tajemník lidoveckého politika Jana Šrámka Jaroslav Pecháček, generál Ondřej Mézl nebo generál Václav Vlček, kterého komunistická justice později v nepřítomnosti odsoudila k trestu smrti.
Vedle nich ale přecházeli i lidé, jejichž jména se do dějin nezapsala. Studenti, živnostníci, lékaři, úředníci, rodiny s dětmi. Někteří zaplatili, jiní se snažili pomoc oplatit aspoň symbolicky. Motivace převaděčů nebyla vždy stejná, ale z dnešního pohledu je zřejmé, že nešlo jen o peníze. V řadě případů to byla směs odporu k nastupujícímu režimu, profesní cti, osobních vazeb a přesvědčení, že pomáhají lidem v nouzi.
Jaroslav Maršík patřil k těm, kdo se do této činnosti zapojili přímo. Sloužil na kvildské stanici, v prostředí drsné šumavské hranice, která se po válce radikálně proměnila. Odsun německého obyvatelstva, nové dosidlování, zmatek, napětí i všudypřítomné dozvuky války vytvořily krajinu, v níž se starý pořádek rozpadl a nový se teprve násilně rodil.
Akce Kvilda a první zatýkání
Jenže taková činnost nemohla zůstat skrytá dlouho. Na jaře 1949 začala Státní bezpečnost síť postupně rozkrývat. Následovalo rozsáhlé zatýkání, které se zaměřilo hlavně na příslušníky SNB ze Vimperka a Kvildy i jejich civilní spolupracovníky. Pro mnohé z nich tím začala cesta k brutálním výslechům, vykonstruovaným obviněním a vysokým trestům.
Většina Maršíkových kolegů skončila ve vazbě. Někteří dostali dlouholeté tresty, jiní se pokusili o útěk, další prošli komunistickými věznicemi a lágry. Maršík mezi tím odešel od policie a zdálo se, že se mu represe vyhnou. V srpnu 1948 zamířil se svou družkou do Prahy, kde začal pracovat jako úředník. Mohlo se zdát, že minulost nechal za sebou.
Útěk z kanceláře
Maršík zřejmě tušil, že dřív nebo později přijde řada i na něj. Když ho příslušníci Státní bezpečnosti přišli do pražské kanceláře zatknout, zachoval chladnou hlavu. Zapřel svou identitu a tvrdil, že hledají někoho jiného. Podařilo se mu dosáhnout toho, že s ním šli jeho totožnost ověřit na kádrové oddělení.
Právě tady se odehrála scéna, která zní skoro neuvěřitelně. Ve členité budově, plné chodeb a kanceláří, Maršík svému doprovodu zmizel. Utekl, dostal se na vlak a zamířil na jih Čech. Původně snad ještě uvažoval, že skutečně přejde hranice do Německa, jak to předtím pomáhal zařídit jiným. Během cesty ho ale přemohl strach a nejistota. U Příbrami vystoupil.
Následující tři měsíce se skrýval v Bratkovicích. Pak se spojil se sestrou Marií, která mu nabídla nejtěžší a zároveň nejriskantnější formu pomoci: ukryla ho v Bavorově, u sebe doma.
Deset let v jedné místnosti
Bavorov se stal jeho neviditelným vězením. Maršík v sestřině bytě přežíval celou dekádu. Nešlo o pohodlné skrývání, ale o krajní formu existence na hraně odhalení. Musel mlčet, být neustále ve střehu a přizpůsobit se rytmu domácnosti i návštěvám. Když někdo přišel, mizel do úkrytu. V posteli měl vybudovaný skrytý prostor, kam zalézal, aby nebyl vidět ani slyšet.
Podle pozdějších výslechů vyšel ven za celých deset let jen jednou, když sestra měnila bydliště a on v noci přeběhl mezi domy. Při dalším stěhování už bylo riziko příliš velké, a tak ho přenesli schovaného v dřevěném kufru. Život se smrskl na několik metrů čtverečních, na ticho, obavy a čekání, které vlastně nikam nevedlo.
Přežívat tak dlouho mu umožnila i zvláštní okolnost: represivní složky po něm aktivně nepátraly. Byly přesvědčené, že se mu podařilo uprchnout za hranice. Maršík se tak ztratil nejen fyzicky, ale i administrativně. Pro stát byl člověkem, který už zmizel na Západ.
Vyzrazení
Ani desetileté skrývání ale nestačilo. Na jeho stopu přivedla StB kombinace podezření, anonymního udání a nakonec informací od širší rodiny. Po tak dlouhé době strachu, napětí a neustálého tajení už zřejmě někteří příbuzní další zátěž neunesli. Tajná policie v bytě provedla zásah a Maršíka objevila.
Následoval soud a sedmiletý trest. Do vězení nastoupil v Českých Budějovicích. Na svobodu se dostal až po amnestii v roce 1960. Po propuštění se odstěhoval na sever Čech do Bíliny, později žil znovu na Šumavě v Železné Rudě.
Jeho další osud se z archivů vytrácí.
Zdroje:
ŠVEC, Pavel. Akce Kvilda. Vydání první. Praha: Kniha Zlin, 2022. 191 stran : Hot history ; svazek 9.
