Článek
Když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, jedenáctiletý Peter Ihnačák asi netušil, jak výrazně se události následujících měsíců podepíší i na jeho vlastní budoucnosti. Ihnačákovi totiž už předtím neměli u komunistického režimu nejlepší kádrový profil. Po únoru 1948 rodina přišla o majetek a část příbuzných postupně odešla na Západ. Nejstarší sestra emigrovala už v roce 1966, v roce okupace ji následovali Peterův starší bratr Ján a další sestra. Teta žila v zahraničí dokonce od roku 1948.
Pro režim tak byli Ihnačákovi rodinou, kterou bylo třeba hlídat. A Peter na to měl doplatit ve chvíli, kdy se z talentovaného kluka z Popradu stal jeden z nejlepších československých hokejistů.
Skvělý hokejista se špatným kádrovým profilem
Ihnačák se přes Poprad a vojenskou Duklu Jihlava dostal do pražské Sparty. Byl výborným centrem, střílel góly, sbíral body a výkonnostně měl na reprezentaci. Jenže měl jednu zásadní vadu: příliš mnoho příbuzných na Západě.
„Bratra, dvě sestry, dědu a tetu, bratrance jsem měl v zámoří,“ vzpomínal po letech. Když měl jako mladík odjet na turnaj osmnáctiletých do západoněmeckého Füssenu, úředník pasového oddělení mu měl po zjištění jeho jména oznámit, že v životě nevycestuje.
Úřady se zkrátka bály, že talentovaný hokejista udělá totéž co jeho příbuzní – uteče.
Podezření ho začalo připravovat i o největší sportovní příležitosti. Na předolympijský turnaj v americkém Lake Placid ještě odjel, na samotné zimní olympijské hry v roce 1980 už nikoli. O rok později přišel také o Kanadský pohár.
Situace začala být absurdní. Ihnačák mohl patřit mezi nejlepší hráče v zemi, ale o tom, zda smí překročit hranice, nerozhodovala jen jeho výkonnost.
Místo cesty za autem čekala StB
Jedna příhoda nakonec výrazně přispěla k jeho rozhodnutí odejít. Několik sparťanských hokejistů si chtělo zajet do západního Německa prohlédnout auta. Ihnačák si proto začal vyřizovat všechna tehdy potřebná povolení. Cesta na Západ znamenala vízum, výjezdní doložku, devizový příslib i souhlas zaměstnavatele.
Jenže mezitím Státní bezpečnost začala podezírat některé hokejisty z kontaktů s NHL. Ihnačák podle svých vzpomínek žádnou smlouvu nepodepsal. Přesto mu nakonec cestovní doklady zabavili a jeho možnosti vyjet na Západ se ještě zmenšily. „Chtěl jsem žít ve svobodě. U nás jsme ji neměli,“ vysvětloval po desetiletích. Paradoxně mu nakonec pomohl člověk, který na sebe převzal značné riziko – reprezentační trenér Luděk Bukač.
„Bude tam!“ rozhodl Bukač
V sezoně 1981/1982 patřil Ihnačák ve Spartě k nejlepším hráčům a Bukač ho chtěl na mistrovství světa ve Finsku. Sportovní funkcionáři měli být proti. Obávali se přesně toho, co se nakonec stalo. Podle pozdější Bukačovy vzpomínky na něj svazový sekretář tlačil, aby problémového hráče z nominace odstranil. Trenér odmítl. Ihnačák tak v dubnu 1982 odjel do Helsinek. A tentokrát už věděl, že zpátky nechce.
Problém byl v tom, že československá výprava měla hráče pod kontrolou a Finsko navíc nebylo pro podobný útěk ideální zemí. Ihnačák proto zavolal bratrovi Jánovi, který žil v Americe. Řekl mu, že už dál nemůže a chce pryč. Ján přiletěl do Helsinek. Začal se připravovat plán, který dnes připomíná scénář špionážního filmu.
Pas měl zašitý v hokejových kalhotách
Ihnačák měl vedle služebního pasu také svůj soukromý. A právě ten potřeboval dostat přes kontroly československé výpravy. Ukryl ho proto přímo do výstroje. Soukromý pas i peníze si schoval do futra hokejových kalhot. V nich potom trénoval i nastupoval k zápasům.
Kolik peněz vezl, se v jednotlivých vzpomínkách liší. Ihnačák v rozhovoru z roku 2024 hovořil dokonce o třech tisících dolarů. A při zpětném pohledu žertoval, co by se stalo, kdyby se výstroj při zápase roztrhla: peníze by se rozsypaly po ledě. Pak přišel den útěku.
Bratr mu zavolal na hotelový pokoj a domluvili si čas setkání. Peter odešel z hotelu prakticky bez zavazadel. Spoluhráčům oznámil, že si jde jen něco koupit. Nevrátil se.
Lodí za železnou oponu
Za hotelem čekal Ján. Bratři nasedli do taxíku a zamířili k přístavu. Nezvolili letadlo – na letišti by Ihnačáka mohli zastavit. Místo toho nastoupili na loď z Helsinek do Stockholmu.
Když československé vedení zjistilo, že reprezentant zmizel, bylo už pozdě. Hokejista Igor Liba později vzpomínal, že během večeře zazvonil trenéru Bukačovi telefon. Volal Ihnačák. Už z lodi oznámil, že emigroval a nevrátí se.
Pro československé úřady se z reprezentanta stal emigrant. Pro Ihnačáka začínal nový život. Přes Švédsko se dostal do Severní Ameriky a ještě v roce 1982 zamířil do NHL. Toronto Maple Leafs o něj mělo zájem už dříve a v draftu si ho vybralo ve druhém kole.
Z uprchlíka rekordmanem Toronta
Přechod do nejlepší hokejové ligy světa zvládl Ihnačák mimořádně. Hned v první sezoně 1982/1983 nasbíral za Toronto 66 bodů – 28 gólů a 38 asistencí. Šlo o klubový nováčkovský rekord Maple Leafs, který vydržel více než tři desetiletí. Překonal ho až Auston Matthews v roce 2017.
Ihnačák strávil v Torontu osm sezon. Svoboda, po níž toužil, však měla vysokou cenu. Emigrace tehdy neznamenala koupit si letenku a za několik měsíců přijet domů na návštěvu. Člověk odcházel s vědomím, že rodinu možná dlouhé roky neuvidí.
Když Peterovi zemřel otec, na pohřeb se vrátit nemohl. Obával se zatčení.
A jeho útěk dopadl i na mladšího bratra Miroslava, rovněž vynikajícího hokejistu. Režim mu odebral pas, omezil zahraniční cesty a znemožnil reprezentaci. Nakonec zvolil stejnou cestu jako Peter. V roce 1985 dramaticky uprchl přes Jugoslávii a také se dostal do NHL.
Zdroje:
