Článek
Byl začátek července 1984 a ve Šlapanicích u Brna bylo horké letní počasí. Pětiletá Markétka vyrazila odpoledne ven se svým jezevčíkem. Obyčejná dětská procházka se ale protahovala a dívka se nevracela. Když po ní nebyla ani večer žádná stopa, obrátili se rodiče na policii. Markétku v tu chvíli nikdo neviděl přibližně pět hodin.
Právě tehdy přišla z Brna informace, která kriminalisty vyděsila. Z nedaleké psychiatrické léčebny utekl pacient, který měl před útěkem mluvit o tom, že chce unést malé dítě. Mohla to být pouhá náhoda, jenže policisté si něco takového nemohli dovolit podcenit. Informaci o pohřešované dívce dostaly útvary bezpečnosti po celé jižní Moravě, operativci byli povoláváni z domovů a do pátrání se zapojilo také patnáct členů Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti.
V půl druhé ráno přišla nejhorší zpráva
Naděje skončila kolem půl druhé ráno. V lokalitě zvané Zahrádky našli pátrači tělo malé dívky. Nedaleko ležel také její mrtvý jezevčík.
Dítě se stalo obětí sexuálního útoku a bylo uškrceno, na těle byly patrné i další stopy násilí. Uškrcen byl také pes. Ohledání místa nasvědčovalo tomu, že Markétka zemřela právě tam. Pachatel však při činu zanechal stopy, které se později ukázaly jako mimořádně důležité. Kriminalisté zajistili otisk boty a také otisk struktury látky kalhot, který vznikl ve chvíli, kdy vrah klečel na zemi.
V té chvíli ale pozornost vyšetřovatelů mířila především k uprchlému pacientovi psychiatrické léčebny. Jeho útěk, údajná slova o únosu dítěte a zmizení pětileté dívky ve stejnou dobu do sebe zapadaly až příliš dobře.
Jenže když policisté muže dopadli a porovnali jeho boty i oblečení se stopami z místa vraždy, zjistili, že nejsou totožné. Muž, který vypadal jako téměř ideální podezřelý, s vraždou dítěte neměl nic společného.
Kriminalisté byli znovu prakticky na začátku.
Do parku přišli čtyři, odešli jen tři
Museli proto rekonstruovat poslední hodiny Markétčina života. Zjišťovali, kudy šla, koho mohla potkat a kdo ji viděl naposledy živou. Postupně se dostali ke skupince místních mladíků, kteří se toho večera bavili a popíjeli. V parku se potkali také s malou holčičkou se psem.
Právě jejich výpovědi přinesly zásadní detail. Původně byli čtyři, jenže když z parku odcházeli, pokračovali společně už jen tři. Jeden z mladíků se od ostatních oddělil.
Bylo mu teprve osmnáct let. Přesto ho už v minulosti soudili za sexuální zneužití dvanáctileté dívky. V kombinaci s tím, že se v kritickou dobu pohyboval poblíž dítěte, to byla okolnost, kterou kriminalisté nemohli přehlédnout.
Předvolali ho k výslechu a brzy začaly přibývat další podezřelé okolnosti. Mladík nedokázal přesvědčivě vysvětlit, co dělal poté, co opustil kamarády. Na kolenou jeho kalhot byly navíc skvrny a především jeho obuv odpovídala stopám nalezeným na místě činu.
Síť se začala stahovat.
Ještě než kriminalisté obdrželi výsledky všech laboratorních expertiz, osmnáctiletý mladík se k činu přiznal.
Za vraždu dítěte mu hrozila smrt
Přiznáním práce vyšetřovatelů neskončila. Bylo nutné zjistit přesný průběh činu a především to, zda mladík dokázal v době vraždy rozpoznat následky svého jednání a ovládat je. Posuzovali ho znalci z psychiatrie, psychologie i sexuologie a jejich závěr byl jednoznačný – pachatel byl za své jednání plně odpovědný.
Vedle vraždy a pohlavního zneužívání byl obviněn také z trestného činu příživnictví, protože delší dobu nepracoval ani nestudoval. Nad celým případem ale visela především otázka, zda teprve osmnáctiletý vrah skončí na popravišti.
Trest smrti tehdy v Československu stále existoval a u mimořádně závažných vražd mohl být uložen. V tomto případě navíc šlo o brutální útok na pětileté dítě a pachatel už byl dříve souzen za sexuální delikt na nezletilé. Část veřejnosti proto považovala nejvyšší trest prakticky za samozřejmost.
Když 21. prosince 1984 padl rozsudek, přišlo překvapení.
Soud mladíka neposlal na smrt. Odsoudil ho k 23 letům vězení ve třetí nápravně-výchovné skupině s tím, že první rok stráví ve zostřené izolaci.
Verdikt vyvolal značné pobouření. Na krajský soud začaly přicházet protestní dopisy od lidí, kteří 23 let za vraždu pětiletého dítěte považovali za příliš mírný trest. Jenže rozsudek platil a mladík nastoupil do vězení.
Trest neodseděl
První rok trestu strávil v zostřené izolaci. Potom byl přeřazen mezi ostatní odsouzené – a právě tam začala poslední kapitola případu. Spoluvězni věděli, za jaký čin se za mříže dostal. Pachatelé sexuálního násilí na dětech stojí v nepsané vězeňské hierarchii velmi nízko a podle pozdějšího popisu případu jím ostatní vězni opovrhovali.
Mladý deviant situaci psychicky nezvládl. Ve vězení spáchal sebevraždu a z třiadvacetiletého trestu si tak odpykal jen část.
Následky zločinu dopadly také na jeho rodiče, kteří s činem svého syna neměli nic společného. Ve Šlapanicích se stali především „rodiči vraha“. Nakonec prodali dům a odstěhovali se na místo, kde jejich rodinu nikdo s případem nespojoval.
Zdroje:
