Článek
Sobota 24. června 1995. Jednadvacetiletá Vlasta Košnarová a její manžel Martin se vraceli ze svatební cesty ve Španělsku domů do Otradova na Chrudimsku. Za sebou měli dlouhou cestu, před sebou poslední kilometry lokálním motorákem ze Žďárce u Skutče směrem na Poličku.
Seděli proti sobě zhruba na třetím sedadle. Z dovolené jim zůstal fotoaparát plný snímků. Netušili, že o několik kilometrů dál se právě dal do pohybu náklad, který jejich společnou cestu ukončí.
„Jeli jsme ze svatební cesty ze Španělska. Seděli jsme na třetím sedadle proti sobě. Já po směru jízdy,“ vzpomínala Vlasta po letech.
Čtyři vagony bez lokomotivy
Ve stanici Čachnov se toho večera posunovaly nákladní vozy. Tři byly naložené dřevem a železným šrotem, čtvrtý byl služební. Celá skupina měla hmotnost kolem 130 tun.
Vozy však nebyly dostatečně zajištěny proti pohybu. Zabrzděný služební vůz jejich hmotnost neudržel a souprava se začala samovolně rozjíždět směrem ke Krouně.
Trať klesala. Vagony proto stále zrychlovaly. Neměly lokomotivu ani strojvedoucího. Nikdo je nemohl zabrzdit. Během několika minut se jejich rychlost podle pozdějších údajů vyšplhala až ke 100 kilometrům za hodinu. A přímo proti nim jel osobní motorový vlak s 23 lidmi na palubě.
Železničáři věděli, co se blíží
Od ujetí vagonů do srážky uplynulo jen několik minut. Pracovníci železnice pochopili, jaké nebezpečí vzniklo, zásadním problémem však bylo spojení. Lokální trať tehdy nebyla vybavena rádiovým systémem, kterým by bylo možné okamžitě kontaktovat strojvedoucího motoráku. Mobilní telefony v polovině 90. let rovněž nebyly běžnou součástí práce železničářů. Strojvedoucí Josef Kučera tak netušil, co se proti jeho vlaku řítí.
Motorák jel rychlostí přibližně 30 kilometrů za hodinu. Rozjeté vagony uviděl až před střetem. Při jejich rychlosti už nebyla reálná možnost vlak zastavit. V 18.24 se oba vlaky u Krouny čelně srazily.
Nákladní vůz projel motorákem
Náraz byl ničivý. Osobní motorový vůz byl odhozen přibližně 60 metrů zpět. První nákladní vagon se do něj zaklínil mezi podvozek a střechu a zdemoloval velkou část prostoru pro cestující. Pro lidi v přední části vlaku prakticky nezůstal prostor k přežití. Vlasta si samotný náraz nepamatovala. „Já jsem byla v bezvědomí. Když jsem se probrala, začala jsem řvát, protože mě všechno bolelo,“ popsala později.
Ještě před několika okamžiky seděl naproti ní Martin. Po srážce ležela v deformovaných troskách a nemohla se pohnout. „Byla jsem zašprajcovaná mezi podlahami,“ vzpomínala..
Ležela na podlaze motoráku, zatímco nad ní skončila podlaha nákladního vozu. Právě tato neuvěřitelně malá dutina jí zřejmě vytvořila prostor, v němž náraz přežila.
Záchranáři čekali nejhorší
Na místo vyrazili hasiči, sanitky i vrtulníky letecké záchranné služby. Rozsah katastrofy byl mimořádný.
Jeden ze zasahujících záchranářů později vzpomínal, že po příjezdu už prakticky nebylo koho resuscitovat. Úkolem bylo především najít ty, kteří ještě vykazovali známky života, a co nejrychleji je dostat z trosek.
Mezi prvními pomocníky na místě byl také dobrovolný hasič Miloš Pražan. Tehdy netušil, že se s jednou z přeživších po letech znovu setká a jejich osudy se spojí. Z 23 lidí v motoráku zemřelo 18 přímo při nehodě. Devatenáctý člověk podlehl zraněním později. Přežili pouze čtyři. Martin Košnar mezi nimi nebyl.
Zlomená páteř a měsíce léčení
Vlasta utrpěla mimo jiné zlomeninu páteře a další těžká zranění. Následovaly měsíce v nemocnicích a rehabilitace.
„Měla jsem štěstí, že jsem byla mladá a zdravá,“ hodnotila s odstupem své přežití.
Následky si však nesla dál a skončila v invalidním důchodu. Vedle fyzických zranění se musela vyrovnat také se smrtí muže, s nímž se právě vracela ze svatební cesty.
Z jejich poslední společné dovolené přitom málem nezůstaly ani fotografie. Fotoaparát byl při katastrofě zničen. Z poškozeného filmu se nakonec podařilo zachránit několik snímků, mezi nimi i fotografii novomanželů z Barcelony.
U soudu čekala na omluvu
Vyšetřování ukázalo na chyby při posunu a nedostatečné zajištění odstavených nákladních vozů. Před soudem stanuli dva železničáři. Vlasta se procesu účastnila. Ani s odstupem let nezapomněla především na jejich chování.
„Nikdy se nám neomluvili,“ vzpomínala. Vadilo jí také, že se podle ní obžalovaní během procesu chovali, jako by si závažnost následků plně nepřipouštěli. Jeden z železničářů dostal osm, druhý pět let vězení.
Katastrofa zároveň otevřela otázku zabezpečení regionálních tratí. Jednou z bolestivých zkušeností z Krouny byla nemožnost okamžitě varovat strojvedoucího. Nehoda následně přispěla k rychlejšímu zavádění rádiového spojení. Na trati Žďárec u Skutče–Polička bylo zavedeno následující rok.
Druhý život přinesl nečekaný obrat
Příběh Vlasty měl nakonec pokračování, které by v červnu 1995 nikdo nedokázal předvídat.
Po letech se její cesta znovu protnula s Milošem Pražanem, dobrovolným hasičem, který v den katastrofy spěchal k rozbitému motoráku pomáhat. Jejich pozdější seznámení podle nich nebylo plánovaně spojeno s tragédií. Vzali se a narodily se jim dvě dcery.
Vzpomínka na 24. červen 1995 ale zůstala. Stejně jako jméno Martina Košnara mezi devatenácti oběťmi na památníku u Krouny.
Zdroje:
