Článek
Když 27. října 1982 narazil dělník v areálu motolské nemocnice na lidské tělo, pražští kriminalisté ještě netušili, že právě začíná jeden z nejpodivnějších případů jejich kariéry. Mrtvý muž ležel ukrytý mezi harampádím poblíž ubytovny stavebního podniku Armabeton. Chyběla mu hlava.
Podle kriminalistů byla od těla oddělena neodborně a ve spěchu. V okolí ji nenašli. Zpočátku proto nevěděli ani to, kdo před nimi leží. Případ, který později dostal příznačné označení Bezhlavý, se stal jedním z pomníčků legendárního šéfa pražské mordparty Jiřího Markoviče.
Totožnost mrtvého nakonec prozradily otisky prstů. Byl jím František Zapletal, narozený v roce 1911, rozvedený důchodce z Prahy. A pro policii nebyl úplně neznámý.
Vekslák a kolaborant
Zapletal měl pestrou minulost. V roce 1948 byl za kolaboraci s Němci odsouzen na pět let vězení a trest si odpykával v uranových dolech v Jáchymově. Po propuštění byl několikrát zadržen kvůli podvodům a vekslování.
Pohyboval se především kolem pražského hotelu Alcron, tedy v prostředí, kde se za socialismu obchodovalo s valutami a bony a kde se potkávali lidé pohybující se na hraně či za hranou zákona.
Další překvapení čekalo kriminalisty v Zapletalově bytě. Někdo ho prohledal. Nebyly na něm přitom stopy násilného vniknutí. Ten, kdo se dovnitř dostal, zřejmě použil Zapletalovy klíče a po odchodu zase zamkl. Co tam hledal? Peníze? Valuty? Něco, co měl mrtvý ukryté?
Nebo měla jeho smrt důvod, který sahal mnohem dál do minulosti?
Policie založila agenturní spis s názvem Bezhlavý. Prověřovala stovky lidí, vyhodnocovala otisky z bytu zavražděného a pomocí agenturní sítě se snažila proniknout mezi pražské veksláky. Dlouho bez výsledku. Až v prosinci 1983 se objevila dvě jména.
Dva muži od Alcronu
Jan Kroneisl a Miloslav Kastner znali Zapletala z prostředí hotelu Alcron, kde prodávali bony. Oba měli trestní minulost.
Kroneisl patřil k posledním lidem, s nimiž se Zapletal před smrtí setkal.
Kastner byl pro kriminalisty zajímavý ještě z jiného důvodu. Řadu let pracoval a bydlel na ubytovně Armabetonu v Motole – tedy právě v místech, kde bylo nalezeno Zapletalovo tělo. V době vraždy navíc pracoval v nedaleké fakultní nemocnici. Okolí tedy velmi dobře znal. Pak kriminalisté objevili další spojení.
Kastner a Zapletal se znali z jáchymovského lágru.
Podle informací, které policisté získali, měl Zapletal v roce 1949 udat spoluvězně připravující hromadný útěk do zahraničí. V čele skupiny měl stát právě Kastner. Ten byl za přípravu útěku odsouzen k trestu smrti, později změněnému na 25 let vězení. V roce 1961 se dostal na svobodu díky amnestii.
Pokud byl za jeho tehdejším osudem skutečně Zapletal, nabízel se kriminalistům silný motiv – pomsta, na kterou mohl Kastner čekat více než třicet let. Byla to ale jen teorie.
Pachová stopa v bytě mrtvého
Vyšetřování pokračovalo celé roky. Kriminalisté využívali sledování, odposlechy i tajné spolupracovníky. Na Kastnera nasadili agenta s krycím jménem Švagr, který znal jeho i Kroneisla a měl jejich důvěru.
Policie se snažila získat také Kastnerovu pachovou stopu. Udělala to způsobem hodným špionážního filmu: na jeho pracovišti tajně umístila speciální dečku na sedák židle. V lednu 1986 byli oba podezřelí znovu vyslýcháni.
Kroneisl trval na tom, že s vraždou nemá nic společného. Popíral dokonce, že by někdy navštívil Zapletalův byt.
Jenže právě tam čekalo kriminalisty jedno z nejzajímavějších zjištění celého případu.
Kroneislova pachová stopa se shodovala s pachovými konzervami zajištěnými v bytě zavražděného.
Pro vyšetřovatele to byla významná indicie. Stále však pouze nepřímý důkaz, který k obvinění nestačil. A pak začal být zajímavý motolský les.
Co hledal Kastner v lese?
Policisté při sledování zjistili, že Kastner chodí do lesoparku nad motolskou nemocnicí a něco tam hledá.
Jeho vysvětlení bylo pozoruhodné. Tvrdil, že v roce 1969 zakopal v lese ve třech lahvích 34 tisíc korun a nyní se snaží svůj poklad najít. Kriminalisty napadla mnohem temnější možnost. Co když nehledá peníze?
Co když je někde v lese ukrytá část těla, která jim od začátku vyšetřování chybí? Totiž Zapletalova hlava?
V květnu 1986 proto začala jedna z nejbizarnějších částí celého pátrání. Podle fotografií pořízených při Kastnerově sledování kriminalisté vytipovali prostor, kde se pohyboval, a pustili se do hledání.
Použili dokonce radar SIR 767. Prozkoumali více než 500 metrů čtverečních lesoparku a pátrali po zakopaných předmětech – včetně lebky zavražděného. Nenašli nic.
Celý vytipovaný prostor však prohledat nemohli. V části terénu jim bránila hustá vegetace.
Pokud tam Zapletalova hlava skutečně někdy ležela, zůstala ukrytá.
Podezřelé odpovědi nestačily
Ani tím vyšetřování neskončilo. V srpnu 1988 usedli Kastner a Kroneisl k detektoru lži. Policisté využili rovněž analýzu hlasu.
Výsledky jejich podezření ještě posílily. U většiny odpovědí obou mužů se podle vyhodnocení objevily znaky typické pro pachatele.
Jenže detektor lži nikoho za vraždu odsoudit nemůže.
Kriminalisté tak měli dva podezřelé, možný motiv, pachovou stopu, vazby na oběť i na místo nálezu těla a řadu dalších indicií. Neměli však to nejdůležitější. Přímý důkaz.
Pak přišel rok 1989
Ještě počátkem roku 1989 nasadili kriminalisté na oba muže další agenty. Potom se ale změnilo Československo – a s ním i osud vyšetřování.
Na začátku roku 1990 bylo kriminalistům podle pozdějšího popisu sděleno, aby se případem Bezhlavý přestali zabývat a věnovali se jiné práci.
Jedním z možných důvodů bylo, že oba podezřelí prošli jáchymovskými lágry a v nových poměrech mohli být vnímáni jako oběti komunistického režimu. Vyšetřování bylo oficiálně zastaveno.
Kastner ani Kroneisl nebyli z vraždy Františka Zapletala obviněni a jejich vina nebyla nikdy prokázána.
Právě v tom spočívá největší paradox případu Bezhlavý. Markovičova mordparta shromáždila množství indicií a po letech vyšetřování měla dva muže, na které se soustředila. Přesto nedokázala sestavit řetězec důkazů, který by obstál před soudem.
František Zapletal tak zůstal obětí vraždy, za kterou nebyl nikdo potrestán.
