Článek
Květnové nebe nad Západním Pomořanskem roku 1945 neslibovalo jaro, ale apokalypsu. Malé město Demmin, po léta ušetřené přímých hrůz fronty, se během několika hodin proměnilo v dějiště největší masové sebevraždy v německé historii. Zatímco Berlín se hroutil pod náporem dělostřelectva, v Demminu se psala jiná, tišší, ale o to mrazivější kapitola konce třetí říše.
Geografická poloha města, která byla po staletí jeho výhodou, se stala rozsudkem smrti. Demmin je ze tří stran sevřen řekami Peene, Trebel a Tollensee. Když 30. dubna 1945 jednotky Wehrmachtu prchající před Rudou armádou vyhodily do povětří všechny mosty na západ, udělaly z města neprodyšnou past. Uvnitř zůstaly tisíce místních a stovky uprchlíků z východu. Úředníci a vojáci zmizeli, civilisté byli ponecháni napospas osudu.
„Dítě, slib mi, že se zastřelíš“
Atmosféra ve městě byla nasycena strachem už dlouho před příchodem prvního sovětského vojáka. Nacistická propaganda poslední dny války neúnavně vykreslovala rudoarmějce jako monstrózní kanibaly a „bolševickou vražednou smečku“. Lidé věděli, co Wehrmacht napáchal na východě, a očekávali odplatu stejnou mincí.
Historik a spisovatel Florian Huber, autor knihy s výmluvným názvem „Kind, versprich mir, dass du dich erschießt“(Dítě, slib mi, že se zastřelíš), vysvětluje, že v té době lidé zcela prolomili tabu sebevraždy. Už to nebyl hřích, ale logické východisko. Podle Hubera se lidé zřídkakdy rozhodovali zemřít sami; nejčastěji to byly celé rodiny a manželské páry.
Když 1. května 1945 do města vstoupila sovětská 65. armáda, napětí vybuchlo. Stačilo pár výstřelů fanatických příslušníků Hitlerjugend na sovětské vyjednavače a násilí se začalo nekontrolovaně stupňovat. Sovětští vojáci dostali podle svědků tři dny na rabování města. Vyrabovali lihovary i obchody s alkoholem, mnozí byli opilí. Následovalo hromadné znásilňování žen „bez ohledu na věk“, střelba do mužů, kteří se snažili ženy bránit, a systematické vypalování domů.
Během tří dnů lehlo popelem asi osmdesát procent Demminu.
„Sověti polévali domy benzínem a hlídali, aby je nikdo nehasil,“ popsal jeden z očitých svědků.
Řeky plné těl a kamení v batozích
To, co následovalo, popsal farář Gerhard Jacobi jako „epidemii sebevražd“. Davová hysterie se šířila jako infekce. V obývacích pokojích visely celé rodiny, ve sklepích ležela těla otrávená kyanidem. Nejděsivější scény se však odehrávaly u břehů řek.
Svědectví z té doby líčí matky, které svým dětem podřezávaly žíly, nebo mladé ženy, které si na záda nasadily těžké batohy s kamením, vzaly děti do náruče a bez váhání vstoupily do hluboké vody. Některé rodiny se k sobě dokonce svázaly lanem, aby měly jistotu, že řeka nikoho neušetří. „Lidé byli připraveni zemřít. Dětem říkali: ‚Chceš ještě žít? Město hoří. Ti a ti už jsou mrtví.‘ A tak lidé chodili většinou do řek,“ vzpomínala později tehdy čtrnáctiletá Gisela Zimmerová, jedna z přeživších.
V řekách plavalo obrovské množství mrtvých těl. Trvalo týdny, než se je podařilo pohřbít do masových hrobů.
Paradoxem této tragédie byly pokusy některých sovětských vojáků sebevraždám zabránit. Existují záznamy o tom, jak rudoarmějci vytahovali tonoucí z vody nebo ošetřovali řezné rány lidem, kteří se pokusili zabít se podruhé či potřetí. Jejich snaha však v oceánu zoufalství znamenala jen málo. Odhady počtu obětí se různí, historik Fred Mrotzek se domnívá, že v Demminu mohlo zemřít 1 200 až 2 500 lidí. Jen na hřbitově Bartholomäi bylo v masových hrobech pohřbeno přes 900 těl.
Propaganda jako nástroj zkázy
Proč se Demmin stal epicentrem takového šílenství? Odpověď leží v kombinaci totálního vojenského kolapsu a letité ideologické masáže. Joseph Goebbels v únoru 1945 v rozhlase prohlásil, že v případě porážky „radostně zahodí svůj život“. Adolf Hitler už v roce 1939 v Reichstagu tvrdil, že nebude žít, aby viděl porážku, a později dodal: „Je to jen zlomek sekundy. Pak je člověk zbaven všeho a nachází klid a věčný mír.“
Tato slova, vtloukaná do myslí obyvatel po léta, udělala ze sebevraždy jedinou „čestnou“ cestu. Sebevražda nebyla vnímaná jako projev duševní nemoci, ale jak uvedl psychiatr Erich Menninger-Lerchenthal, šlo o výsledek „kontinuity těžké politické porážky a strachu z odpovědnosti.“ Britská propaganda situaci dokonce ironicky přiživila, když v březnu 1945 přetiskla německé pohlednice s návodem, jak se bezbolestně oběsit.
Tabu za zdí a návrat stínů
Po válce, v dobách Německé demokratické republiky, se o Demminu nesmělo mluvit. Vina za zkázu města byla svalována výhradně na jednotky Werwolf. Masové hroby zůstaly neoznačené, na jednom z nich dokonce v jednu dobu rostla cukrová řepa. Stud a politický tlak umlčely ty, kteří přežili.
Situace se změnila až po pádu Berlínské zdi. Teprve v roce 2015, po vydání Huberovy knihy, se tragédie dostala do celoněmeckého povědomí. Jenže zamlčování minulosti vytvořilo nebezpečné vakuum. Toho se chopily neonacistické skupiny, které od roku 2007 pořádají v Demminu každého 8. května tzv. „smuteční pochody“. S pochodněmi a vlajkami se snaží zneužít utrpení civilistů k odvedení pozornosti od zločinů nacionálního socialismu.
Příběh Demminu zůstává varováním před tím, co se stane, když totalitní ideologie zbaví člověka naděje a nabídne mu smrt jako jediné vysvobození. Dubnové nebe roku 1945 nebylo jen kulisou k válce, bylo svědkem okamžiku, kdy se národ v agonii rozhodl raději nebýt, než čelit následkům své vlastní historie.
Zdroje:
