Článek
Když němečtí vyšetřovatelé v roce 2012 vstoupili do jeho bytu, čekal je šok. V zaprášených místnostech našli díla největších osobností moderního umění: Pabla Picassa, Henriho Matisse, Marca Chagalla, Paula Kleea či Oskara Kokoschky. Mnohá z nich byla desítky let považována za ztracená. Některá dokonce nikdo mimo úzký okruh obchodníků nikdy neviděl. Objev okamžitě vyvolal otázku: jak se taková sbírka mohla skrývat více než sedmdesát let?
Muž, který rozuměl modernímu umění
Klíč k celé záhadě leží v příběhu Corneliova otce – Hildebranda Gurlitta. Ten patřil už dvacátých letech minulého století mezi respektované německé historiky umění a galeristy. Působil jako ředitel muzea v Zwickau a později vedl Kunstverein v Hamburku. Patřil k lidem, kteří podporovali moderní umělecké směry, vystavoval expresionisty, kubisty i avantgardní experimenty. Paradoxem však bylo, že právě tyto směry se později staly terčem nacistické propagandy.
Gurlittova babička byla navíc židovského původu, což mu po nástupu nacistů zpočátku způsobilo potíže. Přišel o místo v galerii a jeho kariéra se zdála být u konce.
Obchodník se „zvrhlým uměním“
Situace se změnila ve chvíli, kdy nacistický režim začal z muzeí systematicky odstraňovat moderní umění. Díla označená jako „zvrhlá“ byla zabavena, vystavována na propagandistických výstavách a často prodávána do zahraničí. Právě tehdy se Hildebrand Gurlitt stal pro režim užitečným.
Díky svým kontaktům, znalostem i jazykovým schopnostem byl vybrán jako jeden ze čtyř oficiálních obchodníků, kteří měli tato díla prodávat na mezinárodním trhu. Z německých muzeí zmizely tisíce obrazů a Gurlitt zprostředkovával jejich prodej sběratelům ve Švýcarsku, Francii či Nizozemsku. Současně měl přístup i k dílům zabaveným židovským rodinám. Z prodejů inkasoval provize dosahující až dvaceti procent ceny a postupně řadu děl odkoupil a vytvořil si vlastní rozsáhlou sbírku.
Rabování napříč Evropou
Po začátku druhé světové války se nacistické rabování umění ještě zintenzivnilo. Speciální jednotky systematicky zabavovaly umělecké sbírky v okupovaných zemích. Krádeže zasáhly Československo, Polsko, Francii, Nizozemsko i Sovětský svaz.
Hildebrand Gurlitt se později zapojil i do aktivit tzv. Rosenbergovy skupiny, která shromažďovala umělecké poklady pro nacistické vedení. Vybaven dokumenty s Hitlerovým podpisem mohl vstupovat do soukromých sbírek a vybírat z nich nejcennější díla. Část z nich měla skončit v plánovaném Führerově muzeu v rakouském Linci. Kolik obrazů si Gurlitt během války ponechal pro sebe, se nikdy nepodařilo přesně zjistit.
Po válce bez trestu
Po porážce nacistického Německa se Hildebrand Gurlitt ocitl před spojeneckými vyšetřovateli. Tvrdil, že byl k práci pro režim donucen a že ve skutečnosti pomáhal pronásledovaným umělcům tím, že jejich díla vykupoval. Argumentoval také svým částečně židovským původem. Vyšetřování pro něj nakonec skončilo bez vážnějších následků. V poválečném Německu byl Gurlitt dokonce rehabilitován a stal se ředitelem Kunstvereinu v Düsseldorfu. Zemřel v roce 1956 při autonehodě. Velká část jeho sbírky však zůstala v rodině.
Tajemství mnichovského bytu
Rozsáhlou sbírku zdědil Cornelius Gurlitt. Nikdy se neoženil, žil samotářsky a většinu života strávil mezi obrazy, které jeho otec nashromáždil během nacistické éry. Na veřejnosti o nich téměř nemluvil.
Živil se jen příležitostným prodejem některých děl, většinou prostřednictvím zahraničních obchodníků. Peníze ukládal na účet ve Švýcarsku, kam jezdil zhruba jednou za měsíc a vybíral si 9 000 EUR na své životní náklady. Desítky let tak dokázal unikat pozornosti úřadů.
K odhalení sbírky vedla zdánlivá maličkost. V roce 2010 kontrolovali celníci ve vlaku z Curychu do Mnichova staršího muže, který u sebe měl několik tisíc eur v hotovosti. Poté, co ho úřady prověřily, dospěly k podezření z daňových úniků., což vedlo k prohlídce jeho mnichovského bytu a později i domu v Salzburku, kde žila jeho sestra. To, co následovalo, šokovalo celý svět.
Za zdmi nemovitostí leželo přes 1400 obrazů – některé zabalené v novinách, jiné ukryté ve skříních či zásuvkách. Hodnota nálezu se odhadovala miliardu eur.
Smrt uprostřed skandálu
Kolem zabavených obrazů propukl dokonalý právní a politický zmatek. O díla se hlásily stovky soukromých osob i řada institucí, které si jednotlivá díla z Gurlittovy sbírky nárokovali. Odhalení vyvolalo mezinárodní debatu o restitucích umění ukradeného během nacismu. Historici odhadovali, že až pět set obrazů mohlo pocházet z majetku židovských rodin. Cornelius Gurlitt zpočátku tvrdil, že sbírka patří právoplatně jeho rodině. Později však souhlasil, že díla prokazatelně uloupená budou vrácena potomkům původních majitelů. Krátce poté, v květnu 2014, ve věku 81 let zemřel.
Ve své závěti odkázal celou sbírku Muzeu výtvarných umění v Bernu, které se zavázalo pokračovat ve zkoumání původu jednotlivých děl. Ne všechny obrazy ale do Bernu skutečně doputovaly. U řady se z nich zatím nepodařilo vyloučit možnost, že se o ně přihlásí potomci původních majitelů. U některých děl už se rodiny dokonce ozvaly a speciální komise rozhodla o právoplatnosti nároku.
Jde kupříkladu o kresbu německého malíře Carla Spitzwega, kterou získala zpět Američanka Martha Hinrichsen. Gurlitt starší dílo koupil pod cenou během prvního roku války od dědečka paní Marthy, židovského vydavatele působícího v Hamburku Henriho Hinrichsena, který zemřel v roce 1942 v plynové komoře v Osvětimi.
Ředitel bernského muzea prohlásil, že případným právoplatným majitelům samozřejmě díla vydají.
Zdroje:
