Článek
Georgia Tann se narodila v roce 1891 v Mississippi. Pocházela z rodiny se silným společenským postavením, její otec byl soudce. Sama prý původně toužila po právnické kariéře, jenže tehdejší doba ženám podobné ambice příliš nepřála. Místo toho zamířila k sociální práci, což se později ukázalo jako osudová volba pro tisíce dětí i jejich rodiče.
Do Memphisu přišla ve 20. letech minulého století a postupně se vypracovala na respektovanou sociální pracovnici, která stanula v čele místní pobočky Tennessee Children’s Home Society. Jakmile získala moc, začala měnit pravidla hry. Adopce, které byly do té doby spíše administrativním procesem, proměnila ve výnosný obchod.
Děti jako zboží
Právě tady se zrodil její cynický model. Děti nevnímala jako lidské bytosti, ale jako „zboží“, které je možné vybrat, upravit a prodat. Měla síť spolupracovníků, mezi nimiž byli lékaři, zdravotní sestry, úředníci, právníci, sociální pracovníci i soudci. Díky tomu dokázala celý systém udržovat dlouhá léta téměř beztrestně. Kdo měl peníze a správné kontakty, mohl získat dítě rychle a bez nepříjemných otázek.
Způsobů, jak se k dětem dostávala, bylo několik. Někdy nutila chudé matky podepsat souhlas s adopcí pod tlakem nebo ve chvíli, kdy byly po porodu pod vlivem sedativ. Jindy jim namluvila, že dítě zemřelo, a mezitím ho prodala jiné rodině. Její lidé odebírali děti ženám ve vězení, pacientkám psychiatrických léčeben nebo rodinám, které se ocitly v sociální nouzi. Později už ale nešlo jen o manipulaci. Docházelo i k přímým únosům z ulic, nemocnic, kostelů či přímo ze dvorů rodinných domů.
Krádeže identity a 500 mrtvých dětí
Jakmile se dítě dostalo do její moci, začal další děsivý proces. Záznamy se falšovaly, rodné listy mizely a jména byla měněna tak, aby bylo téměř nemožné vypátrat skutečný původ. Starší děti trestala, pokud mluvily o svých rodičích nebo sourozencích. Nutila je zapomenout, kým byly. Právě systematická krádež identity patří k nejděsivějším aspektům celé kauzy. Nešlo jen o fyzické odtržení od rodiny, ale o záměrné vymazání minulosti.
Za zdmi zařízení přitom panovaly otřesné podmínky. Děti měly nedostatek jídla, hygieny i základní lékařské péče. Nemocné bývaly ponechány bez pomoci, slabší děti umíraly. Svědectví později popisovala bití, ponižování, hladovění i sexuální zneužívání. Některé děti byly údajně ponechány napospas smrti jen proto, že o ně neprojevili zájem žádní adoptivní rodiče. Odhady hovoří nejméně o pěti stech mrtvých dětech. Mnohé z nich byly pohřbeny beze jména, bez evidence a bez možnosti, aby se jejich rodiny někdy dozvěděly pravdu.
Dívky mířily k pedofilům
Ne všechny prodané děti se měly v náhradních domovech dobře. To platilo zejména pro mladé dívky. Kromě toho, že je měla Georgia Tann sama obtěžovat, podle spisovatelky Bisantz Raymond je prý často posílala k pedofilům. Píše o tom ve své knize s výmluvným názvem The Baby Thief (Zlodějka dětí). Některé rodiny si z dětí udělaly sluhy a nechaly je tvrdě pracovat na svých rozlehlých sídlech. Často také docházelo k bití, psychickému a fyzickému týrání a znásilnění.
Paradoxem je, že Georgia Tann si dokázala vybudovat image dobrodějky. Veřejně propagovala adopce, vystupovala jako znalkyně dětské péče a pohybovala se mezi vlivnými lidmi. Eleanor Roosevelt s ní diskutovala o právech dětí, prezident Harry Truman zase trval na tom, že se musí zúčastnit jeho inaugurace. Slavná herečka Joan Crawford z jejího domova adoptovala dvě holčičky. A přidaly se i Lana Turner a Mary Pickford. Jak by ne, když Tann v rámci marketingu dávala do novin reklamy s fotkou blonďatého chlapce a textem: Chcete skutečný vánoční dárek?
Konexe na nejvyšších místech
Georgia Tann zároveň šířila myšlenku, že děti z chudých poměrů mají být „zachraňovány“ přesunem do bohatších rodin. Tato rétorika jí umožňovala ospravedlňovat brutální zásahy do životů rodičů, kteří byli často chudí nebo společensky znevýhodnění. Nešlo jí o blaho dětí, ale o peníze, moc a kontrolu.
Dlouhá léta jí procházelo téměř vše. Rodiče, kteří se pokoušeli dítě získat zpět, naráželi na neproniknutelnou zeď. Soudy jim často nepomohly, policie nekonala a dokumentace byla záměrně upravována nebo ničena. Tann měla konexe na nejvyšších místech a dobře věděla, jak systém využít ve svůj prospěch. Právě propojení s politiky a místní mocenskou strukturou vysvětluje, proč její impérium fungovalo dlouhých dvacet let.
Konec přišel až na přelomu 40. a 50. let, kdy se začalo stále hlasitěji mluvit o podezřelých adopcích a vysoké úmrtnosti dětí v jejím zařízení. Nový guvernér Tennessee proto nařídil vyšetřování a právníci i vyšetřovatelé brzy narazili na šokující rozsah celé kauzy. Vyšlo najevo, že Tann vydělala miliony dolarů a že instituce, která měla děti chránit, se proměnila v místo utrpení a smrti.
Trestu unikla
Jenže spravedlnost přišla pozdě. Georgia Tann zemřela v září 1950 na rakovinu, jen krátce předtím, než byly zveřejněny výsledky vyšetřování. Nikdy tak nestála před soudem a nemusela čelit trestu za to, co způsobila. Její organizace byla uzavřena, ale pro tisíce obětí to znamenalo jen konec jedné kapitoly bolesti, nikoli její vymazání.
Následky jejích činů zasahovaly do životů lidí ještě další desítky let. Mnoho adoptovaných dětí vyrůstalo bez znalosti vlastního původu a teprve v dospělosti zjišťovalo, že jejich minulost byla vystavěna na lži. Někteří po letech našli biologické příbuzné, jiní pátrali marně celý život. Trauma z odloučení, ztráty identity a nejistoty si nesli dál. Mnozí se potýkali s psychickými obtížemi, závislostmi i pocitem, že jim někdo ukradl nejen rodinu, ale i vlastní příběh.
Případ Georgie Tann otevřel debatu o adopčních zákonech a vedl ke změnám, které měly podobným zločinům zabránit. Jenže žádná reforma už nemohla vrátit dětství těm, kterým bylo ukradeno.
