Článek
Vzduchem létaly chomáče vlasů, nadávky a plivance. Píše se léto 1944 a francouzská města zažívají podivné divadlo. Zatímco spojenecká vojska postupují vpřed, v zázemí se odehrává rituál, který má s právem společného jen pramálo. Hlavní aktérky? Ženy. Jejich provinění? Často jen to, že v německém vojákovi neviděly nepřítele, ale muže.
Hlavní hrdinka slavného filmu Hirošima, má láska, natočeného podle stejnojmenného románu Marguerity Durasové, je „holohlavá z Nevers“; dvacetiletá dívka zamilovaná do německého vojáka, posléze zabitého při osvobozování, je potrestána, zlynčována. „…naložili mě do kamionu a odvezli na Champs de Mars. Tam mi někdo řekl, že mě ostříhají… Cvakání nůžek na mé hlavě mi bylo úplně lhostejné. Když skončili, tak mě asi třicetiletý muž vyvedl na ulici…“ Hrdinka románu ztělesnila osud tisíců reálných Francouzek. Pro dav však ostříhání nebylo lhostejné – byl to viditelný důkaz, že odřízli špínu okupace.
Sex jako národní zrada
Veřejné mínění i odboj měly jasno. Zatímco u mužů se kolaborace posuzovala pragmaticky (úředníci, policisté, podnikatelé), u žen se pozornost soustředila na jejich lůna. Vznikl termín „collaboration horizontale“ – horizontální kolaborace.
Podle statistik bylo až 75 % trestaných žen postiženo právě za intimní styky s Němci. Každý společný oběd v kavárně, každá darovaná čokoláda nebo pár punčoch byly v očích hladovějícího a poníženého národa důkazem nejvyšší zrady.
Dvojí metr: Mužská sexualita zůstala nedotknutelná
Zatímco Francouzka, která se zamilovala do německého poddůstojníka, skončila na káře tažené městem s hákovým křížem na čele, francouzští muži nasazení na nucené práce v Říši si s německými ženami užívali beztrestně.
Tento do očí bijící nepoměr odhaluje hlubokou misogynii tehdejší společnosti. Ženské tělo bylo vnímáno jako „národní majetek“. Pokud jej žena propůjčila nepříteli, nešlo o soukromou věc, ale o znesvěcení vlasti. Mužská sexualita byla naproti tomu považována za jejich svobodnou, soukromou záležitost. Nikdo je po návratu z Německa nestříhal, nikdo je nepoléval dehtem.
Od hvězdných salonů po venkovská náměstí
Tento fenomén se nevyhnul ani elitám. Nejslavnějším případem byla módní ikona Coco Chanel. Její románek s baronem von Dincklagem byl veřejným tajemstvím. Coco však měla na rozdíl od dcer z chudých rodin prostředky a vliv. Zatímco sekretářky a servírky končily s oholenou hlavou v kriminále, Chanel elegantně odcestovala do neutrálního Švýcarska. Její kolaborace jí dokonce pomohla k arizaci podílu v jejím podniku na úkor židovské rodiny Wertheimerů.
Na opačném pólu obyčejné ženy, které v nuzných dobách vyměnily přízeň za jídlo, uhlí nebo léky pro své nemocné rodiče. Pro ty dav neměl pochopení.
Spravedlnost v rukou „zářijových odbojářů“
Paradoxem těchto lynčů bylo, že nůžky v rukou často třímali takzvaní „zářijoví odbojáři“. Šlo o lidi, kteří se k odboji přidali, až když bylo po všem, nebo o ty, kteří sami měli špatné svědomí a svou agresivitou vůči bezbranným ženám se snažili demonstrovat svou „vlasteneckou čistotu“.
Státní aparát se k těmto excesům stavěl rozpačitě. Nařízení z prosince 1944 sice definovalo „zločin proti národní důstojnosti“, ale mnozí právníci i prefekti se zdráhali trestat sex. „Stávající právní úprava nedovoluje trestat sexuální styk s okupantem,“ prohlásil tehdy policejní prefekt ve Vosges. Dav byl však rychlejší než paragrafy.
Vlasy jako trofej, tělo jako terč
Svědectví válečných fotografů, jako byli Robert Capa nebo Lee Millerová, dodnes mrazí. Fotografie zachycují ženy sedící na židlích uprostřed náměstí, obklopené ozbrojenými muži a posmívajícími se sousedy. Někdy byly nuceny pochodovat nahé, jindy byly hnány městem na náklaďácích jako lovná zvěř.
V Clermont-Ferrand nebo v departementu Oise byly takto potrestány stovky žen. Jean-Paul Sartre v tehdejším tisku upozorňoval na vlnu sebevražd, které tyto potupené ženy páchaly. Ztráta vlasů nebyla jen estetickým problémem – bylo to sociální vyloučení, stigma, které nešlo skrýt.
Kruté dědictví osvobození
Lynčování pokračovalo v izolovaných případech až do roku 1946. Bylo to období, kdy se nenávist, touha po pomstě a nadšení z konce války slily do brutálního proudu namířeného proti těm nejsnadnějším cílům.
Historik Fabrice Virgili ve svých studiích poukazuje na to, že Francie se s tímto traumatem vyrovnávala dlouho. Zatímco se země snažila znovu vybudovat svou „mužnou“ identitu, oholené hlavy žen zůstávaly němou připomínkou toho, jak tenká je hranice mezi spravedlivým hněvem a zvrácenou krutostí. Láska, jak se ukázalo, nebyla s tehdejší politikou slučitelná – a cena za ni byla pro tisíce Francouzek příliš vysoká.
Zdroje:
