Článek
Na jaře roku 2004 seděla Elyse Scheinová na terase jedné newyorské kavárny. Bylo jí pětatřicet let, měla nasazené tmavé brýle a nervózně kouřila jednu cigaretu za druhou. Čekala na ženu, kterou nikdy neviděla, a přesto věděla, že jí bude podobná jako nikdo jiný. Na své jednovaječné dvojče.
Když se objevila Paula Bernsteinová, obě ženy se rozpačitě přivítaly. Žádné bouřlivé objetí ani slzy štěstí. Spíše zvědavost, rozpaky a potřeba prohlédnout si člověka, který měl stejnou tvář, ale úplně jiný život.
„Každičký krok směřující do té kavárny byl významný. Od té chvíle měl být můj život navždy jiný,“ vzpomínala později Paula.
Elyse se právě vrátila z Paříže, kde nějakou dobu pracovala. Na sestru zapůsobila jako sebevědomá a poněkud tajemná žena.
„Vypadala velice evropsky. Měla tmavé brýle a kouřila. Vypadala velmi cool. Byla to má alternativní verze,“ popsala Paula první dojem.
V kavárně nakonec strávily celé hodiny. Povídaly si přes oběd, večeři a pokračovaly až do noci. Potřebovaly si vyprávět o pětatřiceti letech, které prožily jedna bez druhé.
Dvě dívky, dvě rodiny a jedno tajemství
Elyse a Paula se narodily 9. října 1968 v New Yorku. Jejich biologická matka se o ně nemohla starat, a tak se dostaly do péče adopční agentury Louise Wise Services. Prvních šest měsíců života strávily společně v pěstounské rodině. Poté je adoptovaly dvě různé rodiny.
Paula vyrůstala na newyorském předměstí Westchester v harmonickém rodinném prostředí. Její adoptivní rodiče byli šťastně sezdaní a dívka prožila spokojené dětství. Vystudovala, začala se věnovat novinařině a později se vdala a měla dítě.
Elyse měla dětství podstatně složitější. Když jí bylo šest let, zemřela její adoptivní matka. Ztráta ji hluboce poznamenala. Později studovala film, cestovala a určitou dobu žila ve Francii.
Obě ženy od dětství věděly, že jsou adoptované. Ani jedna však netušila, že má jednovaječné dvojče.
Zatímco Paula necítila potřebu hledat své biologické rodiče, Elyse začala v dospělosti po svém původu pátrat. Chtěla zjistit, kdo byla její matka a proč ji dala k adopci.
Právě toto rozhodnutí odstartovalo nečekané odhalení.
Dopis, který jí převrátil život
V roce 2003 se Elyse obrátila na adopční agenturu, která kdysi zprostředkovala její osvojení. Po nějaké době obdržela dopis s informací, kterou vůbec nečekala.
„Dostala jsem dopis, ve kterém stálo: Narodila jste se 9. října 1968 ve 12:51 jako mladší z dvojčat, dívek. Bylo to neuvěřitelné.“
Najednou věděla, že někde žije její sestra. Žena se stejnou genetickou výbavou, která o její existenci pravděpodobně také nemá tušení.
Agentura následně kontaktovala Paulu. Ta byla právě doma se svou malou dcerou, když zazvonil telefon. Pracovnice agentury jí oznámila, že má jednovaječné dvojče, které ji hledá.
Paula zprávě zpočátku téměř nedokázala uvěřit. Dokonce si původně chtěla nejprve promluvit se sociální pracovnicí. Nakonec však omylem vytočila přímo Elyseino číslo.
Když spolu poprvé hovořily, obě zarazila podobnost jejich hlasů. Přestože se nikdy nesetkaly, měly pocit zvláštní důvěrnosti.
Po prvním osobním setkání začaly objevovat další shody. Obě se zajímaly o film, věnovaly se psaní a měly podobný vkus. Zjistily dokonce, že jejich oblíbeným filmem je Nebe nad Berlínem.
„Cítily jsme, že vedeme svým způsobem náš vlastní neoficiální výzkum na téma příroda versus výchova,“ vzpomínala Paula.
Tehdy ještě netušily, jak přesně jejich poznámka vystihuje důvod, proč byly jako malé děti rozděleny.
Z jejich dětství se stal vědecký experiment
Když sestry začaly pátrat po okolnostech své adopce, dozvěděly se něco mnohem znepokojivějšího než samotný fakt, že je někdo rozdělil.
Byly součástí psychologického výzkumu.
Za projektem stál uznávaný dětský psychiatr a psychoanalytik Peter Neubauer. Výzkum vznikl ve spolupráci s adopční agenturou Louise Wise Services a jeho cílem bylo sledovat vývoj jednovaječných dvojčat vyrůstajících v odlišných rodinách.
Vědci chtěli odpovědět na otázku, která psychology zaměstnávala po generace. Nakolik člověka formuje dědičnost a nakolik prostředí, ve kterém vyrůstá?
Adoptivní rodiče věděli, že se jejich děti účastní vývojového sledování. Netušili však, že mají dvojče vyrůstající v jiné rodině a že právě jejich vzájemné odloučení je předmětem výzkumu.
Vědci děti pravidelně navštěvovali, pozorovali jejich chování, prováděli psychologické testy a zaznamenávali jejich vývoj. Rodinám přitom nebyl sdělen skutečný rozsah studie.
Elyse a Paula nebyly jedinými účastnicemi. Výzkum zahrnoval také další oddělená dvojčata a jednu trojici jednovaječných bratrů.
To, co výzkumníci považovali za mimořádnou vědeckou příležitost, znamenalo pro děti ztrátu možnosti vyrůstat společně.
Když se setkaly s mužem, který je zkoumal
Sestry se rozhodly zjistit, kdo o jejich osudu rozhodoval a proč jim pravdu tolik let tajil. Chtěly také získat přístup k dokumentům, které vědci během jejich dětství shromáždili.
Nakonec požádaly o setkání samotného Petera Neubauera.
Ten zpočátku odmítal, ale později souhlasil. Elyse a Paula doufaly, že konečně uslyší vysvětlení a možná také omluvu.
Namísto toho je podle jejich svědectví překvapilo, že se psychiatr zajímal především o to, jak se jejich životy vyvíjely.
„Měly jsme na něj spoustu otázek. Jenže on velmi rychle obrátil a bylo jasné, že to vidí jako příležitost, jak obnovit svůj výzkum,“ uvedla Paula.
Sestry měly pocit, jako by se znovu ocitly v roli zkoumaných objektů.
„Opravdu jsem doufala, že přijme zodpovědnost za to, co udělal před mnoha lety,“ přiznala Elyse.
Neubauer však podle jejich výpovědí nepovažoval tehdejší postup za chybný. Sestry odcházely zklamané. Odpovědi na některé zásadní otázky nedostaly.
Ztracené dětství už jim nikdo nevrátí
V roce 2007 vydaly Elyse a Paula společnou knihu Identical Strangers: A Memoir of Twins Separated and Reunited. Popsaly v ní své odloučení, pátrání po pravdě i komplikované budování sesterského vztahu.
Jejich setkání totiž nebylo jednoduchým šťastným koncem. Přestože si byly geneticky téměř totožné, vyrostly z nich dvě ženy s odlišnými zkušenostmi, vzpomínkami a životními rozhodnutími.
Časem mezi nimi vznikl blízký vztah. Začaly spolupracovat, psát a sdílet zážitky, o které byly v dětství připraveny. Zároveň však věděly, že některé věci už napravit nelze.
Zdroje:
