Článek
Osmnáctý únorový den roku 2002 začal pro Svatopluka Růžičku zdánlivě nevinně. Seděl doma a sledoval hokejový zápas Česka proti Švédsku. Po jeho skončení se přesunul do místní hospody, kde pil až do rána. U soudu později přiznal, že vypil přibližně pět piv a pět panáků a v pití pokračoval i během dne. Alkohol, který byl podle znalců klíčovým faktorem jeho agresivity, hrál v jeho životě dlouhodobě zásadní roli. Po návratu domů se Růžička pohádal se svou bývalou manželkou Hanou. Hádky nebyly v jejich rozpadlém manželství ničím neobvyklým – často se točily kolem peněz, žárlivosti nebo dětí. Tentokrát však konflikt eskaloval do nevídané brutality. Růžička v kuchyni popadl nůž a zasadil Haně nejméně 28 ran po celém těle. Byl tak rozběsněný, že i poté, co už ležela na ni prudce dupal. Když se jejich devatenáctiletá dcera Vendula pokusila zasáhnout, Růžička se obrátil i proti ní a zasadil jí nejméně pět smrtelných ran nožem.
Celou událost sledoval šestnáctiletý syn Filip, který se zoufale snažil otce zastavit. Popadl hokejku a bil ho po hlavě, ale když se Růžička ohnal nožem i po něm, Filip v obavě o svůj život utekl z bytu na schodiště. Hana mezitím stačila zavolat záchranku. Zranění obou žen byla natolik vážná, že zemřely ještě před jejím příjezdem.
Výhrůžky, které nikdo nebral vážně
Jedním z nejvíce znepokojivých aspektů případu je nečinnost policie před tragédií. Několik hodin před vraždou Růžička dvakrát volal na policejní linku a vyhrožoval, že všechny pozabíjí a vše podpálí. Podle svědectví dcery Žanety, která byla v té době doma, policie jeho hovor ignorovala a telefon mu položila. Zmocněnkyně pozůstalých Soňa Titlbachová u soudu ostře kritizovala postup policie: „Kdyby jednali tak, jak měli, dnes bychom tady neseděli.“ Stejný názor sdílel i obhájce Růžičky Petr Ritter, který u soudu argumentoval, že policie měla zasáhnout již dříve, vzhledem k tomu, že rodina byla dlouhodobě terorizována domácím násilím. Přesto inspekce ministra vnitra, okresní i krajské státní zastupitelství shodně prohlásily, že policie nepochybila. Podle tehdy platných zákonů byla policie v podobných situacích „bezmocná“, pokud se „nic nestane
Výjimečný trest a rozporuplné reakce
Soudní proces před Krajským soudem v Olomouci odhalil detaily o Růžičkově osobnosti i okolnostech zločinu. Znalecké posudky popsaly Růžičku jako egoistického, sebelítostivého a impulsivního člověka, jehož agresivitu zhoršoval alkohol. Podle psychologa Pavla Koldy vražda nebyla plánovaná, ale spíše výsledkem afektu vyvolaného hádkou a alkoholem. Zároveň však nevyloučil, že by se Růžička po letech abstinence ve vězení mohl vrátit do normální společnosti, což v pozůstalých vyvolalo rozčarování. Soudce rozhodl o výjimečném trestu 18 let vězení v nejpřísnější věznici, což odůvodnil extrémní brutalitou činu. Vrchní soud v Olomouci verdikt potvrdil, přičemž předseda senátu Stanislav Urbanec označil Růžičkovu lítost za „formální“ a poukázal na „vysoký stupeň surovosti a prvky sadismu“. U soudu Růžička sice prohlásil, že svého činu lituje a že si smrt dcery nepamatuje, jeho slova však v soudní síni vyvolala vlnu nevole. Pozůstalí s trestem nebyli spokojeni. Dcera Žaneta Hlaváčová, která tragédii přežila, protože byla v době vraždy ve škole, uvedla: „Osmnáct let je hrozně málo.“
Psychický teror a boj o spravedlnost
Tragédie zanechala hluboké jizvy na pozůstalých, zejména na Žanetě a Filipovi, kteří přišli o matku a sestru. Filip musel vyhledat psychiatrickou pomoc. Růžička přitom rodinu terorizoval i z vězení. Z vazby posílal dopisy, v nichž požadoval informace o Filipově prospěchu a nakládání s penězi, což rodina vnímala jako drzost a pokus vykreslit se jako starostlivý otec. Růžička měl navíc trvalý pobyt v bytě, kde vraždil. Žaneta, která tam tehdy žila s půlročním dítětem a přítelem, neúspěšně žádala městský úřad o zrušení jeho trvalého pobytu. Úřady to zamítly s odůvodněním, že pobytem ve vězení Růžička neztratil právo k bytu.
Případ Svatopluka Růžičky odhalil vážné nedostatky v prevenci domácího násilí a ochraně obětí a odstartoval zásadní legislativní změny.
Zdroje:
