Článek
Narodil se 29. července 1899 v Železném Brodě do úřednické rodiny. Původně vystudoval strojní průmyslovku a několik let pracoval jako konstruktér. Divadlo ho však přitahovalo od mládí a postupně mu zcela propadl. Už ve dvacátých letech se vyprofiloval jako herec moderního, civilního projevu, který odmítal prázdný patos. Po angažmá ve Švandově divadle a neúspěšném pokusu o vlastní scénu zakotvil v Divadle na Vinohradech, kde se stal respektovanou osobností. Po roce 1948 pak přešel do Národního divadla.
Předběhl svou dobu
Plachý byl typem herce–intelektuála. Vynikal precizní dikcí, výraznou mimikou a schopností vystihnout vnitřní rozpory postav bez vnějšího patosu. Režisér Jan Grossman o něm později říkal, že „předběhl svou dobu“ – jeho herectví bylo moderní, civilní a psychologicky přesné v éře, kdy se na českých jevištích stále ještě často hrálo výrazově nadsazeně. V Divadle na Vinohradech i v Národním divadle patřil k oporám souboru a byl obsazován do rolí charakterových, autoritativních i vnitřně rozporuplných.
Neméně důležitá byla jeho pedagogická práce. Od druhé poloviny 30. let vyučoval herectví na pražské konzervatoři, později i na DAMU. Mezi jeho žáky patřily osobnosti jako Václav Voska, Dana Medřická, Vítězslav Vejražka, František Hanus či Irena Kačírková.
Ve filmu vytvořil přibližně čtyři desítky rolí. Přestože jen málokdy ztvárnil hlavní postavu, jeho výkony patřily k těm, které divákovi utkvěly v paměti. Vrcholem jeho filmové kariéry se stala role magistra Edwarda Kelleyho v historické komedii Martina Friče Císařův pekař – Pekařův císař z roku 1951.
V hledáčku Státní bezpečnosti
Právě rok 1948 znamenal zásadní zlom. Komunistický režim začal systematicky prověřovat umělce, zejména ty, kteří měli vazby na prvorepublikové elity, zahraniční kontakty nebo nezávislé myšlení. Plachý splňoval hned několik „rizikových“ kritérií. Jeho manželka pocházela z buržoazní rodiny, sám byl známý jako přímý a zásadový člověk a navíc měl v rodině bratra Josefa, důstojníka československé armády, jehož válečná minulost se po roce 1948 stala předmětem zájmu StB.
Právě bratrův případ sehrál klíčovou roli. Státní bezpečnost získala informaci, že se Jiří Plachý během války pokoušel intervenovat u gestapa ve prospěch bratra, jemuž hrozil stanný soud. Ačkoliv šlo o snahu zachránit život blízkého člověka, po únoru 1948 byla tato skutečnost účelově interpretována jako podezřelý kontakt s nacistickým aparátem. Pro StB šlo o ideální záminku k výslechům, vydírání a psychickému nátlaku.
Plachý byl opakovaně předvoláván k výslechům. Podle svědectví jeho syna mu bylo vyhrožováno nejen ztrátou zaměstnání a zákazem umělecké činnosti, ale dokonce odebráním tehdy pětiletého dítěte. Takové metody nebyly v padesátých letech výjimkou. Zároveň nelze vyloučit, že StB usilovala o jeho spolupráci, případně o získání kompromitujících informací z prostředí Národního divadla.
Pád z okna
Jen několik týdnů před Plachého smrtí zemřel režisér Jiří Frejka po neúspěšném pokusu o sebevraždu, krátce předtím byl k smrti uštván choreograf Saša Machov. Všichni tři patřili k výrazným osobnostem kulturní sféry a všichni se ocitli pod tlakem režimu. Náhoda se v tomto případě jeví jako málo pravděpodobná.
Samotný den Plachého smrti vyvolává řadu otazníků. Oficiálně měl spáchat sebevraždu skokem z okna bytu v Chrudimské ulici na Vinohradech. Jenže právě toho dne měl s činohrou Národního divadla odjet na zájezd. Když se nedostavil na místo srazu, kolegům telefonicky sdělil, že se zdržel a domluvili se, že ho vyzvednou doma. Ve chvíli, kdy divadelní autobus vjížděl do ulice, herci z okna spatřili padající postavu.
Další svědectví hovoří o tom, že byt byl po pádu uzamčen a v domě se krátce poté objevilo a zase zmizelo vozidlo Tatra 600 – typ automobilu vyhrazený stranickým funkcionářům a příslušníkům bezpečnostních složek. Jeden z pozdějších svědků navíc tvrdil, že Plachý nebyl v bytě v osudný okamžik sám. Vyšetřovací spis se však nedochoval nebo byl zničen, což t odpovídá praxi padesátých let.
Jeho poslední velkou rolí byl Josef Roškot ve filmu Měsíc nad řekou, považovaný za jeden z vrcholů českého poetického filmu. Slavnostní premiéry se však Plachý už nedožil. Smrt ho zastihla v plné tvůrčí síle, v okamžiku, kdy mohl českému divadlu i filmu ještě mnoho dát.
Jiří Plachý starší zemřel ve věku třiapadesáti let. Jeho případ zapadá do mozaiky osudů českých umělců, které komunistický režim umlčel, zlomil nebo odstranil. Právě proto má smysl se k jeho příběhu vracet – nejen jako k tragédii jednoho herce, ale jako k varovnému svědectví o době, kdy státní moc rozhodovala o životě a smrti i za zavřenými okny obyčejných bytů.
Zdroje:
