Článek
Měl v sobě něco, co se nedá naučit. Směs hladovosti, drzosti, talentu a schopnosti přežít i to, co by většinu lidí zlomilo. Miloš Forman nepůsobil jako člověk, který přišel dobýt svět okázale. Spíš jako muž, který si své vítězství odpracuje, i kdyby měl mezitím spadnout až na úplné dno.
Narodil se jako Jan Tomáš Forman, ale celý svět ho znal jako Miloše. Rodiče mu vzala válka. Otec skončil v rukou gestapa kvůli odboji, matka doplatila na falešné udání. Oba zemřeli v koncentračním táboře. Forman tak přišel o dětství v době, kdy se jiní teprve učí, co je bezpečí domova.
Možná právě proto pak celý život působil, jako by se odmítal smířit s tím, že mu osud něco diktuje. Když mu něco vzal, on si to chtěl vzít zpátky. Svobodou, úspěchem, filmem.
Kluk, kterého okouzlilo zákulisí
Po válce vyrůstal mimo jiné v Poděbradech, mezi vrstevníky, z nichž se později stali výrazné osobnosti českých dějin. Už tehdy nasával atmosféru doby, lidi kolem sebe a jejich slabosti. Později právě z tohoto daru udělal svou nejsilnější režijní zbraň. Uměl se dívat. Na trapnost, malost, směšnost, ale i bolest. A uměl to všechno převést na plátno tak, že se divák smál a současně trochu styděl.
Původně ho okouzlilo divadlo. Fascinovalo ho zákulisí, vůně šminek, tanečníci, baletky i ten zvláštní chaos, který na jevišti řídí jediný člověk. Právě tehdy prý pochopil, že režisér je někdo, koho všichni poslouchají skoro jako Boha. Na herectví neměl povahu, trpěl prý obrovskou trémou. Zato potřebu ovládat celek, vymýšlet svět a pozorovat lidi měl v sobě od začátku.
FAMU místo vojny, film místo jistoty
Na DAMU ho nevzali. A to byla jedna z těch životních ran, které se později ukázaly jako dar. Hrozila mu vojna, a tak horečně hledal, kam jinam by se dostal. Zvažoval ledacos, ale nakonec vyhrála FAMU. Film ho spolkl rychle a definitivně. Už během studií pracoval jako asistent na Barrandově a brzy bylo jasné, že přichází někdo mimořádný.
V šedesátých letech začal točit filmy, které dnes patří ke zlatému fondu československé nové vlny. Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. V těch filmech byl český člověk obnažený až na kost. Všechny jeho pózy, maloměšťáctví, směšnost i bezradnost. Forman nikoho nešetřil, ale nedělal to z krutosti. Spíš s bolestným porozuměním. I proto jeho filmy fungovaly doma i ve světě.
Emigrantem z donucení
Právě úspěch filmu Hoří, má panenko mu otevřel dveře do Ameriky. Československý Filmexport podepsal smlouvu a Forman dostal povolení natočit v USA film Taking Off. V srpnu 1968 tam stále ještě pobýval, doma ale mezitím události nabraly rychlý spád. Přesto o emigraci ale vůbec nepřemýšlel, naopak se snažil získat oficiální povolení k pobytu. Jenže normalizační struktury s tím nesouhlasily. „Když jsem na filmu začal ve Státech pracovat, nikdy by mě nenapadlo, že tam zůstanu. Naivně jsem si myslel, že vytvořím veledílo a doma mě přivítají se slávou. Jenže to se nestalo, a když jsem potom velmi slušně požádal Filmexport, aby mi výjezdní doložku prodloužili, rozvázali se mnou pracovní poměr. Spadla klec a rozhodl jsem se zůstat tam. Neměl jsem žádné peníze, ale naštěstí jsem dostal nabídku natočit dvě reklamy. To byl bod zlomu,“ zavzpomínal na Forman na své americké začátky.
Pád na dno
Hollywood si rozhodně nelehl k jeho nohám hned. První americký film Taking Off sice sklidil festivalové uznání, ale komerčně propadl. Forman byl najednou skoro na mizině. Neúspěch bolel o to víc, že do Ameriky odjížděl jako uznávaný evropský režisér. Jenže tam začínal znovu od nuly. Bydlel skromně, bojoval s depresemi a zjišťoval, že talent sám o sobě nestačí. Doma navíc nechal ženu a dva malé syny. Musel pochopit Ameriku i americké publikum. Znovu se učil, jak oslovit diváka v zemi, která miluje velké příběhy, ale neodpouští zaváhání.
Film, který změnil všechno
A pak přišel zlom, jaký by nevymyslel ani scenárista. Přelet nad kukaččím hnízdem. Příběh rebelujícího vězně psychiatrické léčebny se v jeho rukou změnil v monumentální podobenství o moci, svobodě a systému, který člověka semele s úsměvem na rtech. Jack Nicholson byl elektrizující, Louise Fletcher děsivá a Forman přesný jako chirurg.
Film se stal senzací a posbíral pět hlavních Oscarů. Forman si konečně sáhl na cenu za režii. Chlapec z Čáslavi dobyl Hollywood. Najednou už nebyl cizincem, který prosí o šanci. Byl mužem, kterému studia naslouchala.
Amadeus, Praha a dvěma miliony vykoupený návrat
Natočil Vlasy, Ragtime a pak přišel další triumf: Amadeus. Strhující souboj Mozarta a Salieriho, génia a průměrnosti, božího daru a lidské závisti. Film získal osm Oscarů a Forman druhou sošku za režii. A co bylo možná skoro stejně důležité, mohl kvůli němu znovu natáčet v Praze.
Komunistický režim tehdy nehrál na city, ale na peníze. Forman nabídl, že americká produkce v Československu utratí obrovské částky, a to se nedalo jen tak odmítnout. Dokonce i tehdejší premiér Lubomír Štrougal měl podle dobových vzpomínek na stranickém plénu vykřiknout: „Ukažte mi někoho dalšího, kdo doveze do téhle země, která je ekonomicky v prdeli, dva miliony dolarů.“
Cynické, přízemní, ale výmluvné. Forman byl pro režim najednou problém i výhodný obchod v jednom.
Sláva střídala pády
Po Amadeovi už byl definitivní legenda. Přesto jeho kariéra nešla jen vzhůru. Jeho film Valmont propadl a Forman zvažoval, že s filmem skončí. Znovu se ukázalo, jak citlivý ve skutečnosti byl. Za sebevědomou pověstí světového režiséra se skrýval člověk, kterého neúspěch srážel víc, než by kdo čekal.
Naštěstí to nevzdal. Natočil Lid versus Larry Flynt, provokativní film o svobodě slova, a později i Muže na měsíci o komikovi Andy Kaufmanovi. V jeho americkém období se stále vracelo jedno velké téma: svoboda. Osobní, umělecká i politická.
Český i světový zároveň
Vedle filmů ale fascinoval i jeho soukromý život. Tři manželství, čtyři synové, slavné známosti, přátelství s Václavem Havlem i s elitou světového filmu. A přece si pořád nesl cosi velmi českého. V jeho americkém domě prý voněl guláš, v lednici čekalo plzeňské pivo a nad stolem visel český obraz.
Zemřel v roce 2018 v Connecticutu, daleko od rodné Čáslavi. Jenže u Formana vzdálenost nikdy neznamenala odtržení. Patřil k těm výjimečným osobnostem, které dokázaly být světové a přitom zůstat naše.
Zdroje:
