Článek
Tragédie se stala na šachtě Východ, která byla známá svým kvalitním hnědým uhlím, ale také vysokou koncentrací metanu, hořlavého plynu, který činil těžbu nebezpečnou. Důl byl v roce 1990 uzavřen z ekonomických důvodů, ale v roce 2003 se těžba opět rozběhla a v roce 2006 dosáhla plného provozu. Kvůli nebezpečí výbuchu metanu byla šachta považována za jednu z nejrizikovějších na Slovensku. Krátce před neštěstím, v červnu 2009 se přestalo těžit. Horníci pracovali na zazdívání chodeb, aby zabránili přístupu vzduchu k uhlí, které by mohlo způsobit požár nebo výbuch.
Den katastrofy
Ráno 10. srpna 2009, kolem sedmé hodiny, přístroje v šachtě detekovaly požár. Na pomoc byly povolány dvě čety báňských záchranářů z Prievidze. Jejich úkolem bylo snížit teplotu a koncentraci kyslíku v dole ochlazováním dusíkem. Spolu s nimi se na úseku 330 metrů pod zemí a asi 500 metrů od výtahové šachty nalézalo dalších devět horníků, kteří pomáhali hasičům, a devět dalších se nacházelo v chodbě mimo místo požáru. Přibližně po hodině bylo přerušeno telefonické spojení a službu vypověděly i snímače hladiny důlních plynů. Horníci v chodbě nejprve zaslechli detonaci a poté je tlaková vlna srazila k zemi, a to i navzdory tomu, že mezi nimi a místem výbuchu byla překážka. Letící trosky jim způsobily jen lehká zranění. Muži se následně dostali na povrch a byli převezeni na ambulantní ošetření do nemocnice v Bojnicích. Podmínky po výbuchu byly neslučitelné se životem. Teplota v šachtě dosahovala 38 stupňů, obsah kyslíku byl minimální a koncentrace oxidu uhelnatého přesahovala měřitelné hodnoty. Podle odborníků mohla teplota v epicentru exploze dosáhnout až 1100 stupňů. Pokud muže nezabil přímo výbuch, zadusili se během chvíle kvůli nedostatku kyslíku.
Záchranná akce byla extrémně náročná. Vysoké teploty a hustý prach komplikovaly práci záchranářů, kteří se k místu dostali až po několika hodinách. Těla obětí byla objevena postupně – prvních šest 11. srpna, do poledne 12. srpna devatenáct a poslední oběť o den později. Kvůli zohavení musela být těla identifikována pomocí testů DNA.
Otázky bez odpovědí
Příčina výbuchu zůstává nejasná. Vedení dolu odmítlo, že by šlo o metan, a přisoudilo explozi zplodinám nedokonalého hoření uhelného prachu. Kritika se však snesla na záchranné postupy. Proč nebyl požár izolován hermetickým uzavřením šachty? Proč nebyli horníci staženi ihned po zjištění požáru? Někteří přeživší naznačili, že ekonomické tlaky mohly vést k oddalování poplachu, aby nebyla přerušena práce. Tyto spekulace se však nepodařilo prokázat.
Vyšetřování vedly tři komise, jednoznačného viníka ale neurčily. V roce 2015 soudy odsoudily tři zaměstnance Hornonitrianských baní za obecné ohrožení, rozsudek byl však později zrušen. Vedení společnosti Hornonitranské bane Prievidza odmítlo osobní odpovědnost a kritiku bagatelizovalo. Generální ředitel Peter Čičmanec tehdy tvrdil, že požár byl zpočátku malý a zvládnutelný, což však odporuje výpovědím některých horníků.
Kritika pozůstalých
Tragédie nejvíce zasáhla rodiny obětí. Danka Hincová, vdova po horníkovi Milanu Hincovi, vzpomínala na jeho přesun na méně náročnou práci kvůli zdravotním problémům, jen šest dnů před jeho padesátými narozeninami. Pozůstalí kritizovali vedení dolu za nedostatečnou finanční pomoc a absenci omluvy. Slovenská vláda vyplatila odškodnění 1,35 milionu eur pro 17 manželek, dvě družky a 22 dětí.
Handlová si tragédii každoročně připomíná pietními akcemi. V den výročí se ozývají zvony kostela svaté Kateřiny, konají se zádušní mše. Město se snaží uchovat památku na oběti a zároveň upozornit na nutnost zlepšení bezpečnosti v dolech.
Katastrofa v Handlové zůstává mementem rizik spojených s těžbou. Nejasnosti kolem příčin a odpovědnosti ukazují na systémové problémy v dohlížení na bezpečnost a komunikaci s veřejností. Pro rodiny obětí je však nejdůležitější spravedlnost – aby byli viníci potrestáni a podobné tragédie se již nikdy neopakovaly.
Zdroje:
