Článek
Mazoch se narodil 5. září 1985 v Čeladné a od šesti let se připravoval na dráhu profesionálního skokana. V šestnácti letech už reprezentoval Česko na nejvyšší úrovni. V Kontinentálním poháru senzačně obsadil 12. místo ve Svatém Mořici a na juniorském mistrovství světa skončil devátý. V době, kdy byl český skok v krizi, mu reprezentační trenéři dali důvěru a vzali ho i na zimní olympijské hry v Salt Lake City. Ačkoli na můstcích nepostoupil do druhých kol, byl nejlepší z Čechů.
V dalších sezónách sbíral zkušenosti, první body ve Světovém poháru získal v Liberci a mezi juniory vybojoval bronz. Zářil hlavně na Kontinentálním poháru, kde v ročníku 2004/2005 vyhrál závod v Zakopaném. Ve světě ale stále čekal na výraznější průlom.
Boj s váhou a cesta k životní formě
Skoky na lyžích jsou sportem extrémních detailů. Mazoch čelil problému, který trápí mnoho skokanů – váze. Se svými 67 kilogramy byl „těžký“. Podle trenérů mu čtyři kila dolů mohla přidat až sedm metrů na skoku. A sedm metrů znamená dvacet míst ve výsledcích.
Před sezónou 2006/2007 se zdálo, že nastupuje jeho chvíle. Zlepšil životosprávu, trénoval intenzivněji a jeho výkonnost pomalu rostla. V Zakopaném byl po prvním kole senzačně patnáctý – nejlepší výsledek kariéry. Nic však netušil, že právě tento závod se stane jeho posledním vrcholovým okamžikem.
Osudný pád a ticho
Můstek v Zakopaném praskal pod náporem padesáti tisíc fanoušků. Vítr se však začal stávat stále nebezpečnější. Podmínky byly hraniční, přesto jury pustila skokany do druhého kola.
Mazoch se odrazil. V ten okamžik přišel prudký poryv zezadu. Jeho pravá lyže se zlomila dolů, skokan ztratil stabilitu a začal padat po hlavě. Následovaly nekontrolované kotrmelce a bezvládné tělo, které se doklouzalo až pod můstek. Areál utichl.
„Ježíšmarjá, to snad ne!“ vykřikl doma u televize jeho dědeček Jiří Raška.
První zprávy z nemocnice nezněly optmisticky. Tomograf odhalil mnohačetné zhmoždění mozku, některé informace hovořily dokonce o kritickém stavu.
Polský deník Fakt otiskl druhý den na první straně titulek: Janku! Modlíme se za tebe! V jiných novinách se zase objevilo: Zastavte na můstcích konečně tohle šílenství!
Lékaři udržovali Mazocha v umělém spánku a mezi funkcionáři, trenéry a skokany se mezitím rozvířily vášnivé diskuze o bezpečnosti skoků na lyžích. Co všechno se ještě bude muset stát, aby rozhodčí přestali pouštět skokany do tak nebezpečných podmínek, ptali se mnozí.
Bývalý vynikající skokan František Jež prý už před tím, než se Mazoch rozjel, vnímal, že vítr zesiluje: „Předpokládal jsem, že druhé kolo nejspíš zruší. První už bylo odskákané, takže by se zase tolik nestalo. A jen pro ilustraci – karambol ve stokilometrové rychlosti bych přirovnal k pádu člověka ze třetího patra.“
Naštvaný šéf českých skokanů Leoš Škoda začal připravovat dopis na Mezinárodní lyžařskou federaci a byl k nezastavení: „Přece nemohou být přednější peníze a zájmy federace než zdraví závodníků. Co je moc, to je moc.“
Jeden z tehdejších nejlepších skokanů světa Jakub Janda také kroutil hlavou: „Začínat v tak extrémních podmínkách druhé kolo byl nesmysl.“
Mazoch byl v hlubokém bezvědomí. Lékaři v Zakopaném a poté v Krakově bojovali o jeho život. Diagnóza: mnohačetné zhmoždění mozku, otoky, obavy z krvácení. Strávil několik dní v umělém spánku.
Návrat na můstek
Po probuzení z umělého spánku udělal první gesto – zvedl ruku k typickému skokanskému „plácnutí“. Lékaři mluvili o zázraku. Paměťová stopa naštěstí chyběla; Mazoch si pád nepamatoval.
„Když se Honza v nemocnici probudil, myslel, že je v Japonsku,“ povídala jeho maminka Věra Mazochová. „Týden před Zakopaným tam totiž závodil… Zejména první hodiny po jeho pádu byly pro naši rodinu strašné. Věděli jsme totiž, že na nic nereaguje.“
V září téhož roku se tajně vrátil na můstek, aby vyzkoušel první skok od nehody. Skok vyšel. Vypadalo to nadějně. Jenže psychika je pro skokana stejně důležitá jako fyzická zdatnost.
Strach, který nešlo porazit
Jak přiznal později, pokaždé když fouklo, sevřel ho strach. Skoky, sport plný rizika, neodpouštějí sebemenší zaváhání. „Jakmile se začnete bát, je čas skončit,“ řekl jeho kolega Jakub Janda.
A tak 17. srpna 2008, na domovském můstku ve Frenštátě, ukončil kariéru. Důvod byl jasný: strach, kombinovaný s narozením dcery a také odchodem trenéra, který pro něj byl klíčovou osobností.
Po skocích čekal mladého otce úplně jiný svět. Nejdříve pracoval ve skladu s elektrosoučástkami, později ve výrobě elektromotorů. Nakonec zakotvil v neziskovém sektoru, kde se našel – pomáhá v organizacích, které podporují hendikepované.
