Článek
Narodil se 20. listopadu 1975 v Litvínově, v šesti letech už hrál první vítězný zápas. Jeho tým vyhrál 10:3 nad Berounem. Litvínovská škola útočného hokeje ho vychovala k dravosti a kreativitě. V patnácti jel na turnaj do Kanady, ve dvaceti dostal nabídku hrát juniorku nedaleko Calgary v Olds Grizzlys. Byl nominovaný do výběru ligy, ale zranění kolene ho poslalo domů. Dnes říká: „Jediné, čeho v životě lituju, je, že jsem tehdy nepřijal nabídku americké univerzity. Mohl jsem zažít Beverly Hills a studovat. Byl jsem pako.“
Osudný náraz na mantinel
Po návratu se neprosadil v extraligovém Litvínově, šel do druholigového Děčína a pak do Třebíče. V sezoně 1999/2000 byl nejlepším střelcem první ligy. „Měl jsem formu života,“ vzpomíná. A pak přišel ten večer v Jihlavě, který změnil všechno. K zákroku došlo na konci druhé třetiny, kdy Morava narazil Zelenku zezadu na mantinel. Hráče museli jihlavští záchranáři po asi dvacetiminutovém ošetření na ledové ploše transportovat do brněnské nemocnice. Šlo o čas, ale kvůli sněhové kalamitě na Českomoravské vrchovině trvala záchrance cesta téměř tři hodiny. Dálnice byla totiž zablokovaná kolonou vozidel. Zelenkův stav je byl vážný. Měl poškozenou míchu a roztříštěné obratle. Lékaři ho ještě v noci operovali.
Morava dostal trest do konce zápasu a později přišel o registračku. Třebíč odmítla nastoupit k odvetě, zápas byl kontumován. Ale to už bylo jedno.
Paralympiáda ve Vancouveru
První týdny nemohl hýbat ani rukama, hybnost se mu vracela postupně. I tak mu chybí cit v prstech a má s oslabené drobné svaly. Nohy zůstaly úplně paralyzované. Po operaci následovalo půl roku rehabilitace v Kladrubech. „Tam mi došlo, že se už nepostavím,“ vzpomíná. Přesto se nerozsypal. Začal studovat, vrátil se do hokeje jako manažer, sekretář a trenér české reprezentace sledge hokeje. S týmem postoupil do A-skupiny MS a v roce 2010 dovezl kluky na paralympiádu do Vancouveru. Právě tam kdysi jako kluk snil o velkém hokeji. Osud to sice zařídil jinak, ale přece jen se tam dostal.
V Třebíči pomohl přivést klíčového sponzora ČEZ, pracoval jako marketingový ředitel, později generální sekretář. Dnes pracuje v online marketingu a říká: „Chci žít jako všichni ostatní. Jsem na to pyšný, že to zvládám i v tomhle stavu.“ Po předčasném konci hokejové kariéry vystudoval Vysokou školu finanční a správní v Mostě, stal se z něj inženýr. V Olomouci na Fakultě tělesné kultury navázal studiem kinantropologie, vědy o pohybu člověka. Stihnul se oženit i rozvést, radost u dělá dcera Klára, ze které vyrostla nadějná volejbalistka.
Hokej už nesleduje
Hokej jako divák moc nesleduje. „Podívám se na MS z vlastenectví, jinak mě to nebaví. Je rychlejší, tvrdší, ale jednotvárný. Chybí kreativita.“ Na zápasy chodí hlavně kvůli kamarádům, bývalým spoluhráčům z Třebíče. S Jiřím Olivou si pravidelně volají, s Leošem Čermákem pije kafe. Bolí ho, že už mezi nimi není Radek, který náhle zemřel.
„Něco je prostě napsané,“ říká filosoficky. „Můj kamarád spáchal sebevraždu, i když na tom byl lépe než já. Radek žil zdravě a odešel. „Kdybych měl tehdy hlavu otočenou o 10 stupňů jinak nebo byl o půl metru dál, možná bych měl jen vyhozené rameno. Ale stalo se. A já jsem rád, že žiju. Člověk to neovlivní.“
„Mám v sobě houževnatost z hokeje a od mala. Po úrazu jsem si znásobil trpělivost a radost z maličkostí. Handicap už dnes podle něj není hlavní problém. „Společnost se posunula. Handicapovaní nepatří na okraj. Limituje nás prostředí, ne tělo.“
Zdroje:
