Článek
Heinrich Himmler, jeden z hlavních strůjců nacistického teroru a organizátor holocaustu, zanechal nejen temné dědictví v dějinách, ale také dceru, která se nikdy nedistancovala od jeho ideologie. Gudrun Burwitzová, známá jako „Püppi“ svého otce, zůstala jednou z mála potomků nacistických pohlavárů, kteří otevřeně obhajovali nacismus.
Dětství v nacistické elitě
Gudrun se narodila 8. srpna 1929 v Mnichově jako jediné biologické dítě Heinricha Himmlera a jeho ženy Margarete. Pro svého otce, obávaného říšského vůdce SS, byla milovanou dcerou. Himmler ji pravidelně nechával dopravovat letadlem z Mnichova do Berlína, aby mohla trávit čas po jeho boku, a bral ji na oficiální akce, včetně pečlivě naaranžovaných návštěv koncentračních táborů, které měly zakrýt jejich skutečnou hrůzu. Gudrun tak vyrůstala v prostředí nacistické propagandy, obklopena iluzí, že její otec je hrdinný vůdce bojující za vyšší cíle.
Její idylické dětství skončilo v roce 1945, kdy se Třetí říše zhroutila. Himmlerův pokus vyjednávat se Spojenci vedl k jeho vyloučení z NSDAP a po kapitulaci Německa spáchal 23. května 1945 sebevraždu kyanidem v britském zajetí. Tato událost otřásla tehdy patnáctiletou Gudrun, která spolu s matkou čelila internaci a výslechům během Norimberských procesů.
Nacistická princezna
Navzdory důkazům o Himmlerových zločinech Gudrun nikdy nepřijala oficiální verzi o jeho smrti ani jeho odpovědnost za holocaust. Tvrdila, že byl zavražděn Brity a tato víra poháněla její celoživotní snahu očistit jeho jméno. Po propuštění z internace se vrátila do Mnichova, kde se připojila k organizaci Stille Hilfe (Tichá pomoc), která podporovala bývalé nacisty, včetně válečných zločinců na útěku. Pomohla například uniknout spravedlnosti brutálnímu dozorci z Terezína Antonu Mallothovi. V roce 1952 se podílela na založení neonacistické Wiking-Jugend, inspirované Hitlerjugend a stala se prominentní postavou na setkáních veteránů Wehrmachtu a Waffen-SS, kde byla oslavována jako nacistická princezna.
Gudrun se provdala za Wulfa Dietera Burwitze, novináře a člena krajně pravicové strany NPD, a měla s ním dvě děti. Její život však zůstal pevně spjat s obhajobou otcova odkazu a nacistické ideologie.
Práce u zpravodajců
V letech 1961 až 1963 pracovala u Spolkové zpravodajské služby (BND). Tato informace vyšla najevo až po letech, když historik rozvědky Bodo Hechelhammer poskytl rozhovor německému deníku Bild. Gudrun pracovala v BND pod falešným jménem jako sekretářka v Pullachu, kde sídlilo ústředí služby. V době Gudrunina působení vedl BND Reinhard Gehlen, bývalý generálmajor Wehrmachtu, který během druhé světové války řídil zpravodajskou činnost na východní frontě. Gehlen po válce založil tzv. Gehlenovu organizaci, předchůdkyni BND a do služby přijal řadu bývalých nacistů, včetně členů SS a SD (bezpečnostní služby SS). Tento přístup byl pragmatický. V počátcích studené války byly zkušenosti těchto osob považovány za cenné v boji proti komunismu. Nicméně zaměstnání Gudrun Burwitzové, dcery jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů, bylo obzvláště problematické vzhledem k jejímu otevřenému obdivu k otcovu odkazu a aktivitám ve Stille Hilfe.
Gudrunina role ve zpravodajské službě byla administrativní, ale její přítomnost v organizaci ilustruje morální a etické dilema poválečného Německa. Podle Hechelhammera byl její odchod v roce 1963 spojen s rostoucím povědomím o nevhodnosti zaměstnávání osob s jasnými vazbami na nacismus. V 60. letech začala německá společnost pomalu přehodnocovat svůj přístup k nacistické minulosti, a tlak na očištění státních institucí od kompromitovaných osob narůstal. Přestože neexistují důkazy, že by Gudrun během svého působení v BND zneužila svou pozici k podpoře neonacistických aktivit, její angažmá v krajně pravicových kruzích mimo práci bylo dobře známé.
Tato epizoda zůstává jedním z mála konkrétních příkladů, jak hluboce byly nacistické sítě propojeny s poválečnými německými institucemi.
Věrná nacismu
Po odchodu ze zpravodajské služby pokračovala Gudrun ve svých aktivitách ve Stille Hilfe a dalších neonacistických kruzích. Nikdy neuznala zločiny svého otce ani nacistického režimu, a až do smrti v roce 2018 zůstala přesvědčena o jeho nevině. Její život byl poznamenán izolací od většinové společnosti, která ji kvůli jejímu příjmení a názorům odmítala. Přesto si udržovala vliv mezi příznivci nacismu, kteří v ní viděli symbol kontinuity nacistických ideálů.
Život Gudrun Burwitzové je připomínkou, že nacistická ideologie nepřestala existovat s pádem Třetí říše. Zatímco někteří potomci nacistů, jako Niklas Frank či Rainer Höss, volili cestu kritiky a reflexe, Gudrun zůstala věrná otcovu odkazu až do konce.
Zdroje:
