Článek
Ostravského rodáka přivedl k hudbě jeho dědeček, který byl muzikant. Luděk vystudoval po maturitě na gymnáziu Pedagogický institut v Ostravě, jeho oborem byla ruština a hudební výchova. Už během studií v roce 1961 založil s Pavlem Veselým a Eduardem Schiffauerem Divadélko Pod okapem, jedno z předních amatérských divadel malých forem v Československu. V souboru, kde působili i pozdější hvězdy jako Tomáš Sláma či Jiří Wimmer, Nekuda zpíval, hrál na trumpetu, psal texty a skládal písničky. Při tom ještě krátce učil na základní škole v Karviné. V roce 1965 se divadlo profesionalizovalo pod ostravským Parkem kultury a oddechu, Nekuda opustil učitelskou dráhu a stal se jeho programovým pracovníkem Spolupracoval také s ostravskými studii Československého rozhlasu a televize jako hlasatel, zpěvák a externí redaktor. Jeho kariéra nabírala na obrátkách.
Semafor, Waterloo a střet s normalizací
Po vojně se Nekudův talent rozvinul naplno. V roce 1968 hostoval v pražském divadle Semafor, kde vystupoval v hrách Poslední štace a Tak co, pane barone. Současně vedl ostravské Divadélko Waterloo, které založil po rozpadu původního souboru Pod okapem. Waterloo však doslova dostálo svému názvu. Po uvedení hra Syn pluku, která ironizovala a zesměšňovala sovětské vojáky, bylo divadlo v roce 1970 rozpuštěno a někteří jeho členové putovali do vězení. V této době se Nekudův život protnul s tvrdou realitou tehdejšího režimu. Během vyšetřování byl pod tlakem donucen ke spolupráci se Státní bezpečností. Nekuda přiznal svůj podíl na protispolečenské činnosti Divadélka Waterloo a vyjádřil obavu, že trestní stíhání by ukončilo jeho kariéru. V roce 1972 podepsal vázací akt a pod krycím jménem Jan informoval StB o aktivitách v kulturním prostředí, zejména na Ostravsku. Během soudního procesu s Waterloo v lednu 1972 svědčil, čímž pomohl zadokumentovat trestnou činnost obžalovaných. StB ho hodnotila jako seriózního, i když nespolehlivého a nedochvilného. Po přesunu do Prahy v roce 1971 jeho spolupráce postupně slábla. Nekuda se věnoval moderování pořadů Mikrofórum a Dobré ráno na rozhlasové stanici Hvězda a vystupoval s kapelou Plavci jako zpěvák, hráč a konferenciér. Státní bezpečnost ho v roce 1977 kvůli nízké aktivitě přeřadila z kategorie informátor na důvěrník. V roce 1980 však vyvolal podezření, když při cestách do Západní Evropy navázal kontakty s redaktory Svobodné Evropy a hercem Pavlem Landovským, aniž by to nahlásil. To vedlo k jeho přeřazení do kategorie prověřovaná osoba v roce 1984 a StB ho sledovala až do jeho smrti.
Televizní sláva a Sešlost
V roce 1980 se Nekuda stal dramaturgem v redakci zábavy Československé televize, kde podílel na pořadech jako Malý televizní kabaret nebo silvestrovské parodii Hloupá pohádka. Jeho největším úspěchem se stal autorský pořad Sešlost. Na tehdejší dobu nekonvenční pořad přinášel komorní atmosféru, inteligentní humor a jemné satirické prvky, které testovaly hranice cenzury. Nehrála tam dechovka ani netančil balet. Luděk si do něj se svým kolegou Jiřím Císlerem také nezval okoukané hosty z „první ligy“, ale vybíral ty méně známé, ale o to zajímavější.
Ve většině z 11 odvysílaných dílů s oblibou žertoval na účet režimu, ale scénář ke 12. dílu byl už zřejmě příliš silnou kávou. Cenzura jej zamítla jako politicky nepřípustný, což Luděk nesl velmi těžce. „Domů přišel silně rozčilený, najedli jsme se a on pak šel k sousedovi, aby se mu svěřil,“ popsala tragický den jeho žena Hana.
Lékaři neodhalili krvácení do mozku
Zanedlouho zazvonil u Nekudů telefon, volala Luďkova kolegyně z televize a chtěla s ním mluvit. Hana pro manžela zašla, ale ten nechtěl o nikom z televize ani slyšet. Když svůj žal dostatečně utopil v alkoholu, zamířil potácivou chůzí do svého bytu. Přitom ale patrně kvůli nešťastné náhodě zakopl a spadl ze schodů. Při pádu si přivodil vážné poranění hlavy. Skončil v nemocnici, kde se z bezvědomí nejprve probral, ale po několika dnech se jeho stav opět prudce zhoršil a po pěti dnech na lůžku zemřel. Až při pitvě lékaři zjistili, že jeho poranění lebky bylo vážnější, než si mysleli. Nárazem si způsobil i lehké krvácení do mozku, které bylo příčinou smrti.
Nekudův příběh je připomínkou, že za zářivou fasádou úspěchu se mohou skrývat osobní dramata. Jeho předčasná smrt ukončila kariéru muže, který mohl české kultuře dát ještě mnohem víc, a zůstává tragickou tečkou za životem plným talentu, humoru a rozporů.
Zdroje:
NEKUDA, Luděk. Sešlost Luďka Nekudy. 1. vyd. Žďár nad Sázavou: Impreso plus, 1994.
