Článek
Na fotografii, kterou zveřejnili Matějovi rodiče na sociálních sítích, se usmívá malý kluk s rozcuchanými vlasy. Je mu dva a půl roku, stojí v dětském pokoji a nic nenasvědčuje tomu, že za rok se jeho život rozdělí na dvě části – před operací a po ní.
Operaci krčních mandlí je rutinní zákrok, který lékaři provádějí dnes a denně. V dubnu roku 2010 ji ve Fakultní nemocnice Brno podstoupil i tříapůlletý Matěj Kocián. Rodiče čekali běžnou hospitalizaci a pár dní rekonvalescence. Místo toho začal příběh, který se proměnil v jednu z nejotřesnějších kauz českého zdravotnictví posledních let.
Po operaci se nejprve zdálo být všechno v pořádku. Jenže po několika dnech začala rána po odstraněných mandlích krvácet. Lékaři rozhodli o další operaci. Ani ta ale katastrofě nezabránila. V noci se Matěj začal dusit vlastní krví. Na oddělení tehdy podle rodičů nefungovala tísňová signalizace - zvonek, který pacient může stisknout v případně nouze. Pomoc nepřišla včas. Chlapcovo srdce se zastavilo a lékaři ho oživovali déle než půl hodiny. Mozek byl příliš dlouho bez kyslíku. Matěje zachránili, ale zůstal v bdělém kómatu.
Dům, kde se nespí
Od té chvíle se život rodiny změnil v nekončící službu. Krmení, odsávání, polohování, rehabilitace, léky, noční kontroly dýchání. Čtyřiadvacet hodin denně. Sedm dní v týdnu. Roky bez normálního spánku. Matěj zůstal odkázaný na nepřetržitou péči blízkých a profesionálních pečovatelek. Náklady šly do desítek tisíc měsíčně. Pojišťovna většinu péče nehradila. Rodina proto založila dárcovský web a prosila veřejnost o pomoc.
Přesto se nikdy úplně nevzdala naděje. Když Matějova matka porodila další dítě, nechala si odebrat pupečníkovou krev. Kmenové buňky tehdy představovaly možnou, byť velmi vzdálenou šanci. Lékaři rodině doporučili vzorky zmrazit a čekat, kam jednou pokročí věda. Jenže čas byl neúprosný.
Jedno tlačítko a mohl normálně žít
Případ skončil u soudu. Rodiče požadovali po Fakultní nemocnici Brno téměř dvacet milionů korun. Tvrdili, že za tragédií stál řetězec systémových i individuálních selhání.
Právní zástupce rodiny mluvil o nefungující signalizaci, absenci jasných pravidel a pomalé reakci personálu. Kritizoval také fakt, že chlapec po rizikové operaci neležel na jednotce intenzivní péče, ale na běžném pokoji. „Jedno tlačítko a Matěj mohl normálně žít,“ znělo v jednom z nejsilnějších titulků celé kauzy. U soudu vypovídali svědci, kteří na noc plnou chaosu nikdy nezapomněli. Jeden z otců hospitalizovaných dětí popsal, jak otevřel dveře pokoje a spatřil Matěje v matčině náručí, celého od krve. „Volala o pomoc,“ vzpomínal. Nemocnice pochybení dlouho odmítala. Přesto po tragédii změnila interní pravidla. Pacienti po podobných zákrocích začali být preventivně umisťováni na jednotku intenzivní péče. I to podle rodičů dokazovalo, že systém předtím nefungoval správně. V roce 2017 nakonec došlo k mimosoudní dohodě. Podmínky vyrovnání obě strany kvůli mlčenlivosti nikdy nezveřejnily.
Stát, který neví, kam takové děti patří
Když musela sama Marcela Kociánová do nemocnice na operaci, rodina zjistila, že pro děti jako Matěj v Česku prakticky neexistuje místo. Nemocnice tvrdily, že nepotřebuje akutní péči. Sociální zařízení zase nezvládala zdravotnické úkony. Rodiče se ocitli v absurdní situaci: stát po nich chtěl, aby se o těžce postižené dítě starali doma, ale zároveň jim nenabízel téměř žádnou možnost úlevy. „Nemocnice nemůže suplovat sociální péči,“ vzkázalo tehdy vedení Fakultní nemocnice Brno. Ministerstvo zdravotnictví argumentovalo podobně. Jenže problém byl mnohem hlubší. V celé republice prakticky neexistovalo zařízení, které by dokázalo krátkodobě převzít péči o těžce nemocné dítě.
Příběh Kociánových tak odhalil něco, o čem se v Česku dlouho mlčelo. Rodiny pečující o děti v bdělém kómatu nebo s nejtěžšími neurologickými diagnózami žijí často mimo systém. Jsou odkázané na vlastní síly, dary a obětavost příbuzných. A taky na schopnost vydržet.
Druhý případ, stejné otázky
Jen o několik let později zasáhla Česko podobná tragédie znovu. Osmiletý Adam Vyčítal z Pardubic podstoupil operaci mandlí v roce 2017. Čtyři dny po zákroku začal masivně krvácet. Personál místo okamžité pomoci nechal matku odejít s dítětem ke dveřím ORL ordinace. Byly zamčené. Adam mezitím vdechl krev, přestal dýchat a utrpěl těžké poškození mozku. Také on skončil v bdělém kómatu. Tentokrát už padly i tresty. Lékařka dostala podmínku a zákaz výkonu povolání v pediatrii. Soud konstatoval, že personál pochybil. Případy Matěje a Adama od sebe dělí sedm let. Spojuje je však děsivě podobný scénář. Běžný zákrok. Následné krvácení. Zmatek. Minuty, během nichž se rozhodovalo o životě. A pak roky utrpení.
Matěj Kocián zemřel 15. srpna 2024, rodina Adama Vyčítala bojuje dál.
Zůstává otázka, kolik podobných tragédií ještě musí přijít, aby české nemocnice fungovaly jinak. Aby se rodiče dovolali pomoci včas a aby rodiny pečující o těžce nemocné děti nemusely bojovat zároveň se státem.
Zdroje:
