Článek
Na moskevském náměstí je hlava na hlavě. Lidé se tlačí k sobě, mávají klobouky a hlasitě křičí: „Ať žije Francie! Ať žije Dornon!“ Když se konečně objeví vysoká postava na dřevěných chůdách, dav propukne v nadšení. Muž, který právě dorazil do Moskvy, nepřijel vlakem ani kočárem. Ušel téměř tři tisíce kilometrů pěšky. A navíc na chůdách. Francouz Sylvain Dornon si tím splnil sen, který většině lidí připadal naprosto šílený.
Země, kde děti vyrůstaly na chůdách
Příběh začíná v kraji Landes na jihozápadě Francie. Dnes je oblast známá borovicovými lesy a dlouhými plážemi Atlantiku, ještě v 18. a 19. století ale připomínala nekonečnou síť močálů a mokřadů. Většina vesnic byla špatně dostupná a místní lidé hledali způsob, jak se v rozbahněné krajině rychle pohybovat. Řešením se staly vysoké dřevěné chůdy, kterým se říkalo tchangues nebo échasses. Používali je pastevci, pošťáci, poslové i obchodníci. Díky nim mohli překračovat bažiny, pohybovat se rychleji a zároveň získali lepší výhled nad krajinou. Děti se učily chodit na chůdách prakticky od malička. Pro obyvatele Landes šlo o stejně běžnou dovednost, jako je dnes jízda na kole.
Typickým doplňkem byla dlouhá hůl, která sloužila jako opora i improvizovaná stolička. Pastevec si tak mohl uprostřed močálu pohodlně sednout a pozorovat stádo, aniž by si musel chůdy sundávat.
Jenže kraj se začal měnit. V druhé polovině 19. století proběhlo rozsáhlé vysušování mokřadů a tradiční způsob života začal mizet. Chůdy se pomalu stávaly reliktem minulosti. Právě tehdy vstupuje do příběhu Sylvain Dornon.
Tradice nade vše
Narodil se roku 1858 v městečku Salles nedaleko Arcachonu. Nebyl pastevcem jako většina slavných chodců na chůdách. Vyučil se pekařem a pracoval v Lugosu, kde si kromě pečení oblíbil hudbu, tanec a lidové slavnosti. Tradice chůd ho fascinovala natolik, že začal organizovat veřejná vystoupení. Společně s dalšími nadšenci zakládá jednu z prvních folklórních skupin, která předvádí tanec na chůdách za doprovodu fléten a lidové hudby.
Když se koncem 80. let 19. století přestěhuje do přímořského Arcachonu, začne pořádat velké show v místním parku Parc Mauresque. Diváci sledují závody na chůdách, taneční vystoupení i lidové quadrilly. Dornon rychle pochopí, že z dávno mizející tradice se může stát turistická atrakce. Jenže ambiciózní pekař chce víc než jen pobavit lázeňské hosty.
Dobyl Eiffelovu věž
Roku 1889 přijíždí do Paříže na Světovou výstavu, kde byla právě dokončena nová dominanta města – Eiffelova věž. Dornon zde předvede kousek, který mu přinese slávu po celé Francii. Na chůdách totiž vystoupá až do druhého patra věže. Musí překonat 674 schodů. Noviny jeho výkon okamžitě otisknou a z venkovského pekaře se stává senzace. Jenže on už mezitím plánuje ještě větší dobrodružství. Inspirují ho historky o ruských poutnících a dobrodruzích, kteří údajně pěšky překonávali obrovské vzdálenosti napříč Evropou. Dornon si proto stanoví vlastní cíl: dojít na chůdách z Paříže až do Moskvy. Cesta měla měřit téměř 2900 kilometrů. Mnozí přátelé se ho snaží odradit. Považují jeho plán za sebevražedný. Dornon se však nedá zviklat. Naopak se na výpravu začne pečlivě připravovat.
Sám si vyrobí dva nové páry chůd. Jeden bude používat na samotnou cestu, druhý si nechá poslat do Ruska. Připraví si mapy, náhradní lněné oblečení i nabitý revolver. V tehdejší Evropě totiž podobná cesta rozhodně nebyla bezpečnou záležitostí.
Finančně ho podpoří slavný francouzský časopis L’Illustration, který z jeho pouti udělá velkou mediální událost. Dne 12. března 1891 vyráží z pařížského náměstí Place de la Concorde. Na startu ho sledují asi dva tisíce lidí.
Bahno, déšť a létající kameny
Dornon kráčí v tradičním oděvu landského pastýře. Na nohou má chůdy vysoké zhruba 120 centimetrů. Denně urazí kolem 60 kilometrů. Trasa vede přes Remeš, Sedan, Lucemburk, Koblenz, Berlín, Vilnius až do Moskvy.
Jenže romantická představa dobrodružné výpravy rychle naráží na realitu. Silnice jsou rozbahněné, počasí mizerné a déšť vytrvalý. Některé dny musí postupovat v prudkém větru celé hodiny.
Zvědavci ho často doprovázejí na bicyklech nebo pěšky, ne všude je ale vítán. Především v Německu se setkává s nepřátelskými reakcemi. Děti po něm házejí kameny a shnilé ovoce, občas ho zastavují i policisté, kteří netuší, co si s podivným Francouzem počít. Objevují se dokonce pomluvy, že část trasy tajně absolvoval vlakem.
Dornon později připustí pouze jedinou krátkou jízdu vlakem kvůli cirkusovému vystoupení, po němž se údajně vrátil na stejné místo a pokračoval dál po svých.
Moskva vítá „muže na dlouhých nohách“
Po 58 dnech dorazí začátkem května 1891 do Moskvy. Do města vstupuje za doprovodu policejního průvodu a čeká ho triumfální přivítání. Davy lidí skandují jeho jméno a volají: „Ať žije Francie!“ Dornon dostává šampaňské, hostiny i pozvání na různé oslavy. Z exotického Francouze na chůdách se stává hvězda města. Ironií ale je, že pořadatelé samotné rusko-francouzské výstavy jeho nadšení nesdílejí. Zakážou mu po areálu chodit na chůdách a odmítnou mu dát dokonce i vstupenku zdarma. Dornon si z toho ale příliš hlavu nedělá. Absolvuje další vystoupení, závodí s německým klaunem na chůdách a nakonec se vydá i do Petrohradu. Domů se už vrací vlakem.
Poslední muž starého světa
Po návratu do Arcachonu se znovu postaví k pekařské peci. Jeho život se částečně vrací do normálu, jenže legenda už je na světě. Sylvain Dornon dál propaguje chůzi na chůdách, účastní se závodů a tanečních vystoupení po celém regionu. Jenže svět se mezitím mění. Staré močály mizí, tradiční pastevecký život také a z chůd se definitivně stává spíše folklórní atrakce než praktický dopravní prostředek. Když Dornon roku 1900 umírá ve věku pouhých 42 let, odchází s ním i kus staré gaskoňské tradice.
Jeho slavná cesta z Paříže do Moskvy ale přežila dodnes. Ne jako sportovní rekord, ale jako připomínka doby, kdy lidé dokázali překonávat Evropu jen s kusem dřeva pod nohama, tvrdohlavostí a odvahou, kterou dnes už jen těžko chápeme.
