Článek
Jana se narodila v Praze, ale většinu svého dětství strávila v USA, kam emigrovala s rodiči před druhou světovou válkou. Po návratu do Československa se především na nátlak svého otce přihlásila na DAMU. Přijali ji, byla přece Werichová. Sama by se raději věnovala překladatelství, ale vzepřít se nedokázala. Při pozdějších konfrontacích s otcem mu vyčítala, že ji odvezl do Ameriky a zničil jí život. Byla by Američankou a sama sebou. Navíc dcera slavného umělce to neměla nikdy lehké. Po návratu z exilu si rodiče přáli, aby se Jana měla dobře, zdálo se jim však, že si to sama kazí. Měli dojem, že by měla být samostatná, ale kdykoliv se o to pokusila, přitáhli ji zpátky. Absolvovala roce 1957 pod vedením profesorů, jako byli Otomar Krejča či Libuše Pešková. Chtěla být sama za sebe, a proto svou kariéru odstartovala pod pseudonymem Jana Hálová, aby se vyhnula podezření z protekce díky slavnému příjmení. První angažmá získala v regionálních divadlech – Slováckém divadle v Uherském Hradišti a Městském oblastním divadle v Kolíně. Později se přesunula do Prahy, kde působila v Divadle Rokoko, u Československého státního filmu, a nakonec v Hudebním divadle v Karlíně a Nuslích, kde se z herečky stala i asistentkou režie.
Herecká a překladatelská dráha
Jana Werichová se ve filmech objevovala převážně v epizodních rolích. Mezi její tituly patří například Císařův pekař a pekařův císař, Pyšná princezna, Až přijde kocour či televizní komedie Uspořená libra, kterou přeložila a kde si zahrála po boku svého otce, Jiřího Sováka a Stelly Zázvorkové. Větší prostor dostala na divadelních prknech a v rozhlase, kde například v roce 1964 ztvárnila roli v komedii Vavříny. Byla průměrnou herečkou, ale vynikající překladatelkou. Díky své znalosti angličtiny převedla do češtiny libreta slavných muzikálů, jako West Side Story a Loď komediantů, které se hrají na českých scénách dodnes, například v Brně má West Side Story od roku 1996 přes 700 repríz. Napsala také scénář k televizní komedii Drahý zesnulý a podílela se na přípravě filmového zpracování Shakespearova Falstaffa s otcem a režisérem Vojtěchem Jasným. Zajímavou stopou v její diskografii jsou nahrávky. V roce 1957 pod pseudonymem Jana Hálová natočila s otcem dialog pro Čochtan vypravuje. V roce 1963 společně načetli kapitoly z Werichovy knihy Italské prázdniny, a v roce 1971 vyšly dvě LP desky Táto, povídej, kde vzpomínali na Osvobozené divadlo, Jaroslava Ježka a americký exil.
Komplikované rodinné vztahy
Život Jany Werichové nebyl lehký, zejména kvůli složitým rodinným vztahům. Její vztah s otcem, byl plný lásky, ale také napětí. Podle Igora Inova, autora Werichovy biografie, Jan často bral malou Janu s sebou na neznámá místa, kde ji nechal čekat v autě, zatímco sám mizel v domech cizích lidí. Tyto chvíle, kdy se nudila a třásla chladem, v ní zanechaly pocit křivdy. Tento pocit se prohloubil, když na ni otec údajně naléhal, aby šla v jeho hereckých stopách, ačkoli k tomu neměla přirozené předpoklady. Přesto Jana svého otce milovala a s láskou vzpomínala na jeho drobné radosti – například na jeho náklonnost k pejskovi Cvokovi, vášeň pro rybaření, houbaření, fotografování či vaření. Vztah s matkou Zdenkou byl však mnohem problematičtější. Podle Janiných slov, která zaznamenal Inov, ji Zdenka často urážela a ponižovala, dokonce přiznala, že Janu nechtěla. Jednou ji neprávem obvinila z krádeže kvůli chybějícímu povlaku na polštář. V rodině byla navíc genetická zátěž. Paní Zdena se léčila na psychiatrii, Janin dědeček z matčiny strany byl alkoholik, který spáchal sebevraždu. Tlak slávy otce a napjaté vztahy s matkou pravděpodobně přispěly k Janině nejistotě a pozdější závislosti na alkoholu. Podobný tlak byl vyvíjen i na Janinu dceru Zdenku, přezdívanou Fanča, kterou Werichovi horlivě vedli k herectví. Fanča, pojmenovaná po Francis Ježkové, se však podle Jiřího Suchého divadlu brzy vzepřela. Jako jediná z dětí, které prošly Semaforem, otevřeně přiznala, že ji herectví nebaví, a požádala, aby za ni našli náhradu. Tato epizoda naznačuje, že Fanča, stejně jako její matka, hledala vlastní cestu mimo očekávání rodiny. Janino manželství s lékařem doktorem Jiřím Kvapilem skončilo rozvodem, ale přineslo jí dceru Fanču, která je dnes poslední nositelkou rodinného dědictví Werichových a žije ve Švýcarsku.
Osobní boje a tragický konec
Janin život poznamenala nejen tíha otcovy slávy, ale i osobní démoni. Po rozpadu manželství se potýkala se závislostí na alkoholu, která v ní někdy probouzela agresivitu. Podle Karla Koliše, přítele rodiny, se jednou na chatě ve Velharticích pokusila napadnout otce se sekerou. V roce 1981, pouhý rok po smrti obou rodičů, podlehla rakovině děložního čípku. Bylo jí pouhých 45 let.
Zdroje:
INOV, Igor: Jak to všechno bylo, pane Werichu?. Vyd. 3. Praha: XYZ, 2008. 313 s.
