Článek
Zdeněk Mančal se narodil v Litomyšli v rodině poštovního asistenta. Jako bývalý voják československé armády a člen odbojových organizací začal v roce 1940 působit v Československém rozhlase, kde se stal klíčovou postavou během dramatických událostí Pražského povstání. Ráno 5. května 1945, když nacistická okupace Protektorátu Čechy a Morava kolabovala, Mančal zahájil vysílání českým hlášením „Je právě sechs hodin“ s mírně posměšným tónem, kterým otevřeně vyzýval k odporu proti okupantům. Tento moment, kdy rozhlas přešel na české vysílání a začal hrát zakázané české písně, se stal roznětkou povstání. Mančalovy výzvy, jako „Voláme všechno, co je české, esesáci zde vraždí české lidi,“ mobilizovaly tisíce Pražanů k boji na barikádách. I v kritických chvílích, kdy vojáci SS vnikli do budovy rozhlasu na Vinohradské třídě, Mančal pokračoval ve vysílání z provizorního studia, často jen v šeru, aby neprozradil svou pozici. Z éteru pomáhal koordinovat povstalecké aktivity, jeho hlas se stal symbolem protinacistického odporu. Když Němci zaútočili a budova byla pod palbou, Mančal riskoval život, aby udržel vysílání, které informovalo o postupu bojů a volalo o pomoc české policisty, četníky i civilisty. I přes exploze granátů a střelbu v blízkosti studia zůstal na svém místě, čímž zajistil, že rozhlas zůstal v českých rukách a stal se strategickým centrem povstání. Jeho odvaha inspirovala nejen kolegy, ale i obyvatele Prahy, kteří se přidávali k boji o svobodu města.
Od hrdiny k velezradě
Po osvobození Prahy se Mančal stal populární osobností. Na přednáškách po celé republice vyprávěl o událostech povstání, zdůrazňoval jeho význam a oběti českých povstalců. Tento pohled však brzy narazil na odpor nastupujícího komunistického režimu, který chtěl přepsat dějiny a zdůraznit roli sovětských osvoboditelů na úkor českého odboje. Jako člen národních socialistů byl Mančal pro komunisty nepohodlný. Již od 20. února 1948 mu byl zakázán přístup do rozhlasu a krátce poté byl zcela propuštěn. Mančal se musel živit jako kolorovač fotografií a zemědělský dělník v Nebřenicích u Velkých Popovic. V květnu 1949 ho Státní bezpečnost zatkla a soudila v rámci vykonstruovaného procesu. Mančal byl obviněn z velezrady a účasti na údajné ilegální organizaci „Zvon“, která měla podle StB plánovat státní převrat. Obvinění byla založena na zmanipulovaných výpovědích a vymyšlených scénářích, podle nichž měl Mančal hrát roli hlasatele při plánovaném převratu, údajně organizovaném skupinou důstojníků, skautů, sokolů a veteránů západní fronty. Klíčovým důkazem byly výslechy, během nichž StB tvrdila, že Mančal se setkal s kapitánem Bohumilem Moravcem, který ho měl naverbovat k vysílání z mělnické vysílačky. Tyto schůzky, jak Mančal popsal ve výslechu 27. května 1949, byly však vágní a bez konkrétních plánů. Moravec údajně jen obecně hovořil o převratu, aniž by Mančal věděl detaily nebo se k něčemu zavázal. Při domovní prohlídce v Nebřenicích StB nezjistila žádné usvědčující důkazy, pouze zabavila běžné osobní věci, několik nábojů, fotoaparát a dalekohled, což později vrátila Mančalově manželce. Navzdory chabým důkazům a zjevným manipulacím obžaloval státní soud 16. srpna 1949 Mančala spolu s dalšími 18 osobami. Proces, který byl součástí širší vlny čistek v armádě a společnosti, byl rychlý a předem zmanipulovaný.
Na Bory i do uranových dolů
V srpnu 1949 byl Mančal odsouzen k těžkému vězení, včetně nucených prací v uranových dolech v Jáchymově, které byly proslulé svými nelidskými podmínkami. Trest si odpykával mimo jiné i v Plzni na Borech, kde se setkal s dalšími politickými vězni. O poměrech v žaláři informoval prostřednictvím motáků, kde popisoval tvrdé podmínky a výslechy StB. Z vězení se dostal s podlomeným zdravím na jaře 1952. Do rozhlasu se vrátit nemohl. Pracoval tedy jako pomocný dělník a skladník ve stavebnictví a v roce 1968 se stal invalidním důchodcem. Pokusy o rehabilitaci během pražského jara byly neúspěšné a normalizace v 70. letech jeho naděje definitivně zhatila. Mančal zemřel předčasně v 61 letech 5. srpna 1975 v Praze na srdeční selhání, v naprostém zapomnění. Jeho urna je uložena v kolumbáriu Husova sboru na Vinohradech, odkud kdysi vysílal.
Případ Zdeňka Mančala rozhodně není ojedinělý. Je jen tragickým příkladem osudu mnoha českých hrdinů, kteří po boji proti nacismu čelili perzekuci od komunistického režimu. Jeho příběh, který se na veřejnost dostal díky archivním dokumentům, připomíná, jak důležité je nezapomínat na ty, kdo za svobodu zaplatili nejvyšší cenu.
Zdroje:
