Článek
Padesátá léta 20. století byla obdobím, kdy se věda, ideologie i společenské předsudky nebezpečně prolínaly. Homosexualita byla tehdy v Československu nejen trestná, ale také oficiálně považovaná za nemoc. Právě tato kombinace vedla k sérii experimentů, které dnes vyvolávají etické otázky a zároveň představují paradoxní milník na cestě k větší toleranci.
Po nástupu komunistického režimu byla společnost silně normativní. Odchylky od většinového modelu, včetně sexuální orientace, byly vnímány jako problém, který je třeba řešit. Homosexualita byla chápána jako porucha, potenciálně nebezpečná pro společnost. Z dnešního pohledu je ale důležité dodat, že tehdejší sexuologové často skutečně hledali odpovědi.
Výzkum pod vedením Freunda a Hynieho
Klíčovou roli sehráli sexuologové Kurt Freund a Josef Hynie, kteří mezi lety 1952–1958 vedli systematický výzkum s homosexuálními muži. Do experimentů zapojili přibližně 200 účastníků, často motivovaných snahou vyhnout se trestnímu postihu nebo společenskému tlaku. Jejich „dobrovolnost“ tak byla v mnoha případech sporná. Výzkum probíhal především v psychiatrických zařízeních a měl jasný cíl: změnit sexuální orientaci pacientů.
Averzní terapie: bolest jako nástroj
Nejznámější metodou byla tzv. averzní terapie. Její princip spočíval v tom, že se homosexuální podněty spojily s fyzicky nepříjemným zážitkem. Pacientům byly promítány erotické scény s muži a současně jim byly podávány látky vyvolávající silnou nevolnost a zvracení. Tento proces se opakoval, aby si organismus vytvořil negativní asociaci. Naopak heterosexuální podněty měly být spojeny s neutrální nebo příjemnou reakcí. Vedle toho se využívaly i další postupy – hypnóza, psychoterapie nebo doporučení vstupu do heterosexuálního manželství.
Zásadním přínosem výzkumu bylo zavedení objektivního měření sexuální reakce. Kurt Freund vyvinul metodu falometrie, která sledovala fyziologické reakce na erotické podněty.
Díky tomu bylo možné přesněji zjistit, co pacienty skutečně vzrušuje – bez ohledu na jejich prohlášení. Výsledky ukázaly, že orientace zůstává stabilní a nemění se ani po opakovaných terapiích.
Legislativní rámec a role StB
Homosexualita byla v Československu trestná až do roku 1961, přičemž zákon z roku 1950 sice zmírnil tresty, ale nadále kriminalizoval sexuální styk mezi muži. Ženská homosexualita přitom trestná nebyla. V roce 1958 českoslovenští sexuologové výzkum uzavřeli s tím, že mužskou homosexualitu léčit nelze. A pokud něco nelze léčit, tedy nic nemůže dělat ani ten člověk, ani věda, tak to nemůže být trestné. A proto lobbovali u státu za to, aby homosexualita vypadla z chystané novely trestního zákoníku.
Komunistické vedení bralo otázku homosexuality ne jako politickou, ale jako odbornou. Když experti došli k závěru, že homosexualita není deviace, ale variace lidské sexuality a doporučili vyškrtnout homosexualitu z trestního zákoníku, stalo se. V Československu z něj byla vyřazena v roce 1961, což ovšem neznamenalo, že ji režim nezneužije. Homosexuály evidovala Státní bezpečnost, která využívala jejich orientaci jako nástroj nátlaku. Vedla si seznamy, které sloužily k vydírání nebo získávání spolupracovníků. Strach z odhalení tak mnohé lidi nutil žít dvojí život.
Světové experimenty: lobotomie i nucené operace
Ačkoliv Freund a Hynie prokázali, že konverzní léčbou (ani jinou metodou) není možné homosexualitu vyléčit, aktivní snaha o změnu orientace u gayů v některých zemích přetrvávala. A pokusy byly bohužel značně nehumánní.
Extrémním příkladem je projekt Averze v Jihoafrické republice, který proběhl mezi lety 1971 a 1989. Oběťmi byly mladí branci, u kterých existovalo podezření z možné homosexuality. Bylo jim nabídnuto, že mohou zůstat v armádě – ale pod podmínkou, že se podrobí „léčbě“. Vojákům bylo podáváno valium, aby byli utlumeni. Během promítání pornografických snímků s homosexuální tématikou jim pak byly do těla pouštěny velice silné elektrošoky. Mezi další nelidské praktiky patřily výslechy pod vysokými dávkami barbiturátů. Prakticky každý voják musel podstoupit chemickou kastraci. A u některých bohužel vedoucí programu Aubrey Levin zašel tak daleko, že na nich prováděl nucené operace změny pohlaví.
Ve Spojených státech amerických byla zase v módě transorbitální lobotomie, která se využívala především k léčbě schizofrenie. Na tom, že homosexuální muži podstupovali lobotomie, se ve velké míře podílel průkopník této metody psychiatr Walter Freeman.
Homosexuálních mužům byly v rámci konverzní terapie také aplikovány vysoké dávky estrogenu prostřednictvím injekcí. Došlo tím ale akorát k potlačení libida a mnoha vedlejším účinkům. Mezi ty nejzávažnější patřila impotence, těžké deprese a zvýšené riziko některých druhů rakoviny.
Experimentální „léčba“ homosexuality tak zůstává varováním i poučením. Ukazuje, jak snadno může věda podlehnout předsudkům – ale také jak může přinést poznání, které tyto předsudky nakonec pomůže překonat.
Zdroje:
