Článek
Narodila se v roce 1967, v době, kdy se o minulosti v německých domácnostech mluvilo jen v náznacích, nebo se o ní mlčelo úplně. V jedenácti letech, když s rodiči sledovala seriál Holocaust, zažila šok. Tehdy poprvé pochopila, že krev, která jí koluje v žilách, je spojena s nejtemnější kapitolou lidských dějin.
Mnozí potomci nacistických pohlavárů volili radikální cesty, jak se s dědictvím vypořádat. Bettina Göringová, praneteř Hermanna Göringa, se nechala sterilizovat, aby rodová linie skončila. Katrin Himmlerová však tento přístup odmítá. „To je vlastně pokračování nacistického uvažování, že vše je definováno pokrevní linií,“ vysvětluje. Podle ní geny neurčují osud a každý má možnost činit vlastní rozhodnutí. Její volbou nebylo popření existence, ale hluboké studium a vzdělávání ostatních.
Rodinná idyla postavená na lži
Po léta žila rodina Himmlerových v mýtu o „slušných bratrech“. Heinrich byl sice černou ovcí a vrahem, ale jeho bratři, nejstarší Gebhard a Katrinin dědeček Ernst, prý byli jen apolitičtí úředníci, kteří se o režim nezajímali. Katrin se rozhodla tento mýtus prozkoumat. Výsledky jejího pátrání, které shrnula v knize Bratři Himmlerové, byly zdrcující.
Zjistila, že v rodině nebyl nikdo, kdo by stál v odboji, nebo byl alespoň pasivní. Všichni byli nadšenými členy NSDAP a téměř všichni patřili k SS. Nejsmutnější objev se týkal jejího vlastního dědečka Ernsta. Ten sice nebyl architektem vyhlazovacích táborů, ale aktivně přispěl k tragédii jednotlivců. Katrin v archivech dohledala dopis, v němž Ernst záměrně bagatelizoval odbornost židovského inženýra Schmidta, čímž ho připravil o ochranu a poslal na smrt do pracovního tábora. „Udělal to, i když mu nic nehrozilo. Mohl ho podpořit, byl to bratr říšského vůdce. Ale on se rozhodl jinak,“ říká autorka s hořkostí.
Milovaná babička a dárky pro vrahy
Konfrontace s minulostí nebyla jen o historických dokumentech, ale i o střetu s lidmi, které milovala. Katrin znala svou babičku jako laskavou ženu. Během rešerše však zjistila, že i po roce 1945 zůstávala babička v kontaktu s válečnými zločinci a posílala jim dárky. „Je bolestné vědět, že někdo, koho milujete, podporoval vrahy,“ přiznává. Babička sice později činy režimu odsoudila, ale pro generaci, která v éře nacionálního socialismu prožila svá „nejlepší léta“, bylo procitnutí pomalým a bolestivým procesem.
Právě toto mlčení v rodinách považuje Katrin za největší problém německého vypořádání se s historií. Zatímco na oficiální úrovni Německo minulost reflektuje důsledně, u kuchyňských stolů se o dědečcích v uniformách SS často mlčelo. Tento kruh se začal lámat až s její, tedy třetí generací.
Svatba dvou světů
Osud Katrin Himmlerovou dovedl k paradoxu, který by žádný romanopisec nevymyslel. Vdala se za Izraelce, jehož otec přežil peklo varšavského ghetta. Na jedné svatbě se tak potkali dva otcové: synovec muže odpovědného za konečné řešení židovské otázky a muž, který tomuto řešení jen zázrakem unikl.
Pro mnohé je tento vztah „exotický“ nebo šokující, Katrin ho však vnímá jako důkaz lidskosti. Oba otcové – synovec nacisty i přeživší Žid – se stali přáteli. „Naše rodiny jsou přesvědčeny o tom, že nepomáhá rozdělovat svět na dobré a zlé i po generacích, ale že je nezbytné mluvit s druhou stranou,“ vysvětluje. Svého syna, který je teenager, vychovává v naprosté otevřenosti. Právě kvůli němu začala psát knihy a pátrat v archivech. Chtěla, aby až se začne ptát, dostal pravdivé odpovědi a nemusel nést břemeno nevyřčených tajemství.
Varování pro dnešek
Dnes Katrin Himmlerová působí jako politoložka a autorka, která přednáší na univerzitách a varuje před opakováním historie. V roce 2025 na přednášce v Kehlu upozornila na nebezpečnou paralelu mezi minulostí a současností. Podle ní nacisté neuspěli jen díky násilí, ale i díky tomu, že lidem nabídli „zdánlivou idylu“ – sociální výhody, boj s nezaměstnaností a pocit stability.
„Musíme si pamatovat, aby nedocházelo k bagatelizaci ani k překrucování dějin,“ zdůrazňuje. Vidí fatální nebezpečí v tom, že se dnes škrtají finance na demokratické vzdělávání, zatímco pravicoví extremisté využívají obav z budoucnosti a migrace k posílení své moci.
Katrin Himmlerová si své příjmení ponechala. Ne z hrdosti, ale jako připomínku odpovědnosti. Její příběh není jen o vyrovnání se s jedním z nejhorších jmen v dějinách, ale o tom, že i v tom nejdelším stínu lze najít cestu k pravdě a smíření. Jak sama říká: „Udělala jsem, co jsem mohla, abych se tomuto tématu postavila. S vydáním knihy ze mě spadlo velké břemeno.“
Zdroje:
