Článek
Jarmilini rodiče, Emílie a Vítězslav Fuchsovi, byli židovského původu. Nacistickou okupaci přežili díky emigraci do Anglie. Emílie uprchla před válkou za svou sestrou Ernou, zatímco jejich otec Herman Cohn byl v roce 1942 deportován do Rigy a zavražděn. Vítězslav, absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy, emigroval přes Polsko, aby unikl nacistické perzekuci kvůli svému židovskému původu a komunistickému přesvědčení. Seznámili se v Anglii, v roce 1941 se vzali a v roce 1944 se jim narodil syn Milan. Po válce se rodina usadila v Ostravě, kde Vítězslav působil jako krajský tajemník KSČ. Zdálo se, že jejich život se vrací do normálu, ale komunistický režim, který Vítězslav podporoval, se obrátil proti nim. V únoru 1951 byl Vítězslav zatčen v rámci zinscenovaných procesů proti „vnitřním nepřátelům“, podbarvených antisemitismem, a obviněn z velezrady. Krátce poté, v únoru 1951, zatkla StB i Emílii a odvezla jejich děti – sedmiletého Milana a tříletou Jarmilu.
V péči estébáků: Trauma tříleté holčičky
„Dali mě do rodiny estébáků, byli to starší manželé. Přejmenovali mě tenkrát na Jarmilu Nevludovou,“ vzpomíná Jarmila. Tříleté dítě, odloučené od rodičů, prožilo v této rodině osm měsíců plných strachu. „Naštěstí si toho moc nepamatuju. Vzpomínám si jen, že u nich pod oknem stál stoleček, v něm jsem měla dvě tři hračky. Nad ním visel řemen na broušení břitvy, a tím jsem dostala, když jsem nechtěla jíst,“ popisuje své vzpomínky, které odhalují kruté zacházení s malým dítětem. Tento krok StB byl součástí strategie psychického nátlaku na rodiče, kdy děti sloužily jako nástroj k lámání jejich vůle. Milan byl mezitím umístěn do dětského domova v Budišově. Rodina neměla tušení, kde se děti nacházení a zda jsou v pořádku.
Hladovka a cesta ke shledání
Emílie Fuchsová strávila dva roky ve vyšetřovací vazbě, nejprve v Ruzyni, později v Mladé Boleslavi. Během této doby čelila intenzivnímu tlaku StB, která ji nabádala, aby se s manželem rozvedla s příslibem propuštění. Emílie vzdorovala. Zoufalá z nejistoty o osudu svých dětí a odloučení od nich zahájila hladovku, což pravděpodobně přimělo StB k akci. „Asi se báli, aby se jí něco nestalo, a tak nás s bratrem dali k tetám,“ vzpomíná Jarmila. Milan byl poslán k otcově sestře Bedřišce do Teplic, zatímco Jarmila putovala k matčině sestře Vilmě do Košic. U tety Vilmy strávila Jarmila několik šťastných let, naučila se mluvit slovensky a maďarsky a našla u ní láskyplné prostředí, které kontrastovalo s předchozím traumatem u estébáků. Když Emílii v roce 1953 po dvou letech propustili, její shledání s dětmi bylo poznamenáno hlubokou bolestí. Jarmila, tehdy šestiletá, si na matku téměř nepamatovala a odmítla ji. „Když za mnou poprvé přijela mamka do Košic, tak jsem ji vůbec nechtěla. Mluvila jsem slovensky a maďarsky a řekla jsem jí: ‚Ty nejsi moje mamička, moje mamička je tu.‘ A ukázala jsem na tetu. Pro mámu to muselo být hodně těžký,“ vzpomíná Jarmila. Emílie, která ve věku 36 let vstupovala do vězení jako krásná černovlasá žena, se vrátila s úplně bílými vlasy, fyzicky i psychicky poznamenaná. „Nikdy jsem ji už neviděla s černými vlasy,“ dodává Jarmila s lítostí. Shledání s Milanem proběhlo podobně bolestně. Když se rodina po Emíliině propuštění sešla v Teplicích, začala pomalu obnovovat rodinné vazby. Přesto byly podmínky těžké – přidělený dvoupokojový byt sdíleli se starší sudetskou Němkou, podmínky byly stísněné, s latrínou plnou červů a vodou na chodbě. Emílie, nyní označená jako „manželka vlastizrádce“, směla vydělávat jen omezený plat, což rodinu udržovalo v chudobě.
Shledání s otcem
Vítězslav Fuchs byl propuštěn v roce 1955 po snížení trestu na deset let, a rodina se konečně mohla plně shledat v Teplicích. Jarmila si na první setkání s otcem vzpomíná s emocemi. Navštívila ho dvakrát během jeho věznění, poprvé ve Valdicích a podruhé v Ruzyni. „Před věznicí se prodávaly sněženky. Koupila jsem mu je. Ale táta byl za sklem a drátěným plotem a ty sněženky mi estébák nepovolil tátovi dát. Vůbec žádný kontakt nebyl povolený, nesměli jsme se jeden druhého dotknout. Vím, že jsem brečela,“ popisuje Jarmila. Když byl Vítězslav propuštěn, byl fyzicky i psychicky zničený – trpěl otevřenými ranami na nohou, ekzémy a musel strávit rok v nemocnici. „V roce 1963 byl rehabilitován můj otec, matka nikoliv. V rámci rehabilitace mu byl přidělen byt 3+1 v Praze-Malešicích. Kousek od nás dostala byt paní Slánská se dvěma dětmi, ve vedlejším vchodu bydleli Haškovi, což byl bratr Slánského. Táta dostal místo na VŠ ekonomické v Praze jako kvestor a pracoval tam do roku 1965. Poté dostal nabídku z ministerstva těžkého průmyslu. Dělali tam lidi, kteří neuměli jazyky, on uměl anglicky a německy, což v té době uměl málokdo. S touto jazykovou vybaveností a organizačními schopnostmi byl velmi žádaný. Stal se vedoucím odboru obchodu s kapitalistickými státy. Po roce 1968, kdy nesouhlasil s ruskou okupací, ho vyhodili,“ popisovala další osudy rodiny Jarmila, která se stala laborantkou. Její bratr Milan odjel po sovětské okupaci v roce 1968 studovat do Anglie, kde žije dodnes. Fuchsovi starší se ve stejném roce neúspěšně pokusili odejít do emigrace. Vítězslav zemřel v roce 1995, Emilie roku 2008.
