Článek
V roce 1996 zmizela čtyřletá Karolínka Planá. Rodiče holčičky tehdy řešili rozvodové neshody, které se mimo jiné týkaly i péče o dítě. V osudný den 5. září 1996 si otec Jaroslav Planý převzal Karolínku od maminky Bohdany pod záminkou, že společně s dcerkou oslaví její narozeniny u příbuzných v Jeseníku. Od té doby dívenku už nikdy nikdo nespatřil. Soud nakonec na základě nepřímých důkazů odsoudil Jaroslava Planého za vraždu dcery na 13 let vězení. Případ se stal jedním z nejkontroverznějších v české justici, protože se tělo holčičky nikdy nenašlo a verdikt poroty vycházel z nepřímých důkazů. Planý tvrdil, že Karolínku unesl neznámý stopař. Tuto verzi však policie vyvrátila a shromáždila důkazy, které naznačovaly jeho vinu.
Mezi klíčové důkazy patřila pistole, ze které se střílelo a kterou Planý svěřil své sestře, stopy lidské krve na jeho kalhotách a svědectví příbuzných, kterým se Planý přiznal, že udělal „strašnou věc“. Obžaloba tvrdila, že motivem vraždy byla pomsta bývalé manželce, které soud svěřil Karolínku do péče.
Policie hledala Karolínku i v jeskyních
Holčičku policie hledala na Bruntálsku, pátrala i v tamních jeskyních. „Ozval se například jeden muž, který tvrdil, že přibližně v době, kdy se Karolínka ztratila, viděl u obce Loučka na Bruntálsku stát automobil stejný, jako má otec dítěte. Z nedalekého lesa pak prý zazněl výstřel. Uvedené místo jsme však prohledali, ale žádnou stopu jsme nenašli,“ řekl tehdy policista Zdeněk Mohyla. Jeho kolegové prohledali ve spolupráci s jesenickými speleology přibližně deset jeskyní. „Podle jednoho ze senzibilů by mohlo být tělo dítěte ukryto tam. Prověřili jsme už desítky informací, ale zatím bezvýsledně. Jediný, kdo přesně ví, co se stalo, je podle mne otec holčičky Jaroslav Planý, ale ten stále mlčí,“ dodal.
Matka se smiřuje s něčím, s čím se smířit nelze
Chvíle, kdy se Bohdana Planá z Krnova dozvěděla o zmizení Karolíny, nebyla jediným hrůzným zážitkem. „Když soud mého bývalého manžela zprostil obžaloby, byl to pro mě stejný šok, jako když jsem se tehdy dozvěděla, že se Karolínka ztratila,“ vzpomínala už dříve Bohdana Planá na rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který tehdy rozhodl, že nemá dost důkazů, aby mohl Jaroslava Planého za zmizení dcery potrestat. Vrchní soud ale třináctiletý trest potvrdil. Planý svou vinu nikdy nepřiznal a ani po letech, při žádosti o podmínečné propuštění, nevyjádřil lítost, což soudy při zamítnutí jeho žádosti zohlednily.
Případ Honzíka Rokose: Matka jako vrah
O dvanáct let později, v roce 2008, otřásl Českem další případ, kdy se stalo obětí rodičovské pomsty další dítě. Pětiletý Honzík Rokos byl unesen svou matkou Antonií Staškovou poté, co soud svěřil chlapce do péče jeho otci. Ten se ale syna domáhal marně. Policisté dokonce nejednali, ani když s Honzíkem Stašková přišla na policejní stanici. Nechali ji odejít. Stašková se prostě rozhodla svého syna otci „nevrátit“. Po měsících skrývání chlapce společně se svým partnerem Pavlem Greplem Honzíka brutálně zavraždila. Podle výpovědí znalců umíral chlapec v bolestech několik hodin, během nichž ho matka bodala a nakonec byl udušen Greplem, aby „ukončil jeho trápení“. Tělo chlapce bylo nalezeno v kufru jejich auta.
Stašková dostala 24 let vězení, Grepl 20 let. Motivem byla opět pomsta. Stašková nechtěla, aby Honzík žil s otcem a svou nenávist k bývalému partnerovi přenesla na vlastní dítě.
Podle psycholožky Štěpánky Tůmové jednala Stašková se svým synem jako s předmětem, o který se bojovalo. „Nenávist k otci převážila nad vším ostatním,“ uvedla u soudu.
Matka dítěte podle ní vůbec neprožívala pocit viny. Ze všeho naopak vinila okolí. Podle psycholožky je dominantní a manipulovala Greplem, který na ní byl závislý.
Emoce obou byly údajně jen povrchní. Stašková i Grepl první den líčení proplakali. „Pláčou jen nad sebou,“ komentovala to psycholožka.
Děti jako oběti rodičovských konfliktů
Oba případy spojuje několik klíčových prvků. V prvé řadě je to rozvodový konflikt, který eskaloval do extrémní podoby. V obou případech rodiče, kteří ztratili péči o dítě reagovali zničením života svého potomka, aby ublížili bývalému partnerovi. Dalším společným prvkem je absence lítosti pachatelů – ani Planý, ani Stašková svou vinu plně nepřiznali, což ztěžuje jejich resocializaci i uzavření pro pozůstalé.
Tyto tragédie zdůrazňují potřebu větší pozornosti věnované rodinným sporům, zejména v situacích, kdy se „hraje“ o děti. Rozvodová řízení má doprovázet odborná psychologická podpora, aby se předešlo eskalaci konfliktů. Současně je třeba zlepšit komunikaci mezi soudy, policií a sociálními službami, jak ukázal případ Honzíka, kdy policie nezasáhla, přestože Stašková s chlapcem přišla na stanici.
Případy Karolínky a Honzíka také otevírají otázku, jak společnost a justice zvládají případy s nepřímými důkazy nebo s vysokou emocí veřejnosti. Zatímco Planého případ ukázal, že i bez těla oběti lze dosáhnout odsouzení, případ Honzíka zdůrazňuje nutnost rychlejší reakce na potenciálně nebezpečné situace.
Příběhy Karolínky Plané a Honzíka Rokose jsou tragickým varováním před tím, co se může stát, když se rodičovské konflikty vymknou kontrole. Děti, které měly být chráněny a milovány, se v těchto případech staly oběťmi slepé nenávisti.
Zdroje:
