Článek
Helena vyrůstala v Praze, kde její otec pracoval jako krejčí v Národním divadle. Léto trávila s rodinou ve Starém Kníně u Dobříše, což bylo pro pražské děti neobvyklé, ale pro ni to znamenalo krásné vzpomínky na venkov a dvě sezony strávené u skautů. Snila o tom, že se stane učitelkou, ale nacistická okupace jí tuto cestu znemožnila. Místo toho nastoupila na obchodní akademii v Resslově ulici, kde v červnu 1942 zažila dramatické chvíle, když esesáci zatarasili ulici během zátahu proti parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha. Po válce se Helenin život zdál nabírat slibný směr. Uspěla v konkurzu do Československého rozhlasu, kde potkala svou osudovou lásku, technika Zdeňka Šidáka. Zdeněk měl za sebou pohnutou minulost – během války se zapojil do odboje, když byl na nucených pracích ve Vídni, a později se zúčastnil Pražského povstání. Po válce vstoupil do KSČ, údajně s úkolem od britské rozvědky sledovat komunistickou stranu, ale krátce před únorem 1948 stranickou legitimaci vrátil. V roce 1947 se s Helenou oženil a v prosinci téhož roku se jim narodil syn Zdeněk.
Únor 1948 a útěk za svobodou
Únorový převrat v roce 1948 změnil život Šidákových od základu. Zdeněk byl vyhozen z rozhlasu i z ČVUT těsně před závěrečnými zkouškami. Jeho přátelé z odboje ho varovali, že je v ohrožení, a naléhali na rychlý útěk za hranice. Helena, s několikaměsíčním synem v náruči, se rozhodla zůstat, a tak Zdeněk utekl sám do západního Německa, aby připravil bezpečnou cestu pro svou rodinu. Zdeněk se v lednu 1949 skutečně vrátil, pověřen úkolem převést nejen Helenu a syna, ale i další tři ženy, které toužily po svobodě na Západě. Plán však zhatil sníh, který by prozradil jejich stopy, a po neúspěšném pokusu se skupina rozhodla zopakovat akci později. Druhý pokus ale skončil fiaskem – Helenin patnáctiměsíční syn Zdeněk, přes podaný prášek na spaní, začal v kritický moment hlasitě plakat. Skupinu odhalila místní komunistka a po zásahu Veřejné bezpečnosti byli všichni zadrženi a odvezeni do klatovské věznice. Tam se projevila lidskost vězňů, kteří spontánně zpívali Mozartovu ukolébavku pro malého Zdeňka, a posílali Heleně balíčky s ovocem a sladkostmi. Druhý den byla Helena propuštěna. To byl ale jen začátek jejího utrpení.
Tak tady toho syčáka máš!
Estébáci udeřili na Velký pátek roku 1949. Helena Šidáková se synem tehdy přebývala u známých ve Starém Kníně, tamtéž se skrýval manžel – hledaná osoba. Tajná policie nejprve zatkla kostelníka, který je ukrýval, poté si přijeli přímo pro Zdeňka. Ten už měl připravenou únikovou cestu za humna do polí. Běsnící estébáci tak převrátili dům vzhůru nohama a odvezli si Helenu, kterou odtrhli od plačícího synka a jednu z kostelníkových dcer. Když auto projíždělo blízkým lesem, zahlédla Helena za stromem schovaného manžela. Domnívala se, že jí se přeci nemůže nic stát, když nic neprovedla.
V Bartolomějské ulici čelila brutálnímu zacházení – estébáci ji bili do obličeje, tahali za vlasy, svázali a mlátili tyčemi do chodidel. Při výslechu spadla ze stolu a poranila si páteř, ale neprozradila, kde se Zdeněk skrývá, protože to skutečně nevěděla. „Nic nebolí jako tohle,“ vzpomínala později na bolest z bití do chodidel. Zdeněk byl nakonec dopaden v Jizerských horách, když se vzdal, aby zachránil ženu, která ho ukrývala před mučením. Po nějakém čase estébáci „zrežírovali“ setkání obou manželů v Bartolomějské ulici. Helenu eskortovali v autě s mužem, zabaleným do deky. „To je určitě Zdeněk,“ říkala si Helena, ač mu neviděla do tváře. Vyšetřovatel zvaný Doktor ji na místě zavřel do skříně a odešel. „Klepala jsem se hrůzou a říkala si: to bude zlý. Asi za čtvrt hodinky mně otevřel, já jsem vylezla ven a samozřejmě můj muž tam stál, v dosti podivném stavu.“ Bezpochyby si taky během výslechů užil své. „Tak tady toho syčáka máš! Jsme ti říkali, že ho dostaneme. Tak se možná uvidíte naposled, tak se na něj podívej, jak vypadá,“ křičel na Helenu estébák. „Tak se přece vybrečte!“ Helena a Zdeněk se na sebe jen dívali a neplakali. Helena se zeptala, jak se má. Zdeněk odpověděl, že to musí zvládnout, a jestli něco neví o synovi. Toho se naštěstí ujali Helenini rodiče. Ti Zdeňkovi byli zatčeni. Zdeněk dostal doživotí, Helena dvacet let vězení.
Život za mřížemi
Helena strávila šest let ve věznicích v Novém Jičíně a Pardubicích. Měla povolené návštěvy rodičů, občas viděla i malého Zdeňka. „Maminko, kdy už přijdeš domů? Vždyť já jsem hodnej a poslouchám!“ ptával se jí. Heleně to zlomilo srdce. Neuměla mu vysvětlit, že si zvolila lásku k muži, pro kterého byla ochotná trpět a než by ho zradila, raději šla do kriminálu. Jindy zase synek ztropil scénu, že s babičkou neodejde, že chce zůstat s maminkou. „Holky, které měly návštěvu se mnou, taky začaly brečet, poněvadž to trhalo srdce,“ vypráví Helena. Nervózní dozorci tehdy návštěvu předčasně ukončili.
Co tady děláš?
V roce 1955 byla propuštěna na amnestii prezidenta Zápotockého pro matky s dětmi. Po návratu do Prahy se snažila žít „normální“ život, ale Zdeněk zůstával ve vězení. Když jí navrhl rozvod, aby jí nezkazil život, rozhodně odmítla a slíbila, že na něj počká. Její čekání trvalo až do roku 1963, kdy se Zdeněk nečekaně vrátil domů. Helena ho našla, jak chová jejich syna na klíně. „Co tady děláš?“ byla její první reakce. Manželství přežilo dlouhé odloučení a rodina se rozrostla o druhého syna Martina. Po propuštění našel Zdeněk práci a oba manželé se dožili pádu komunistického režimu v roce 1989. Zdeněk zemřel na mozkovou příhodu v roce 1990. Helena jej přežila o celých 29 let.
Zdroje:
