Článek
Krátce před půl jedenáctou večer se dveře sálu náhle rozletí. Dovnitř vtrhnou příslušníci Veřejné bezpečnosti v civilu. „Vypnout magneťák!“ křičí. Zmatek je okamžitý. Někteří mladí lidé se snaží utéct, jiní jen nechápavě stojí na místě. Policisté však začnou všechny přítomné shromažďovat a odvážejí je do vyšetřovny v Bartolomějské ulici.
Pro komunistický režim nebyla tato zábava nevinná. Rock’n’roll totiž symbolizoval svobodu, Západ a především Spojené státy. A právě to bylo v době vrcholící studené války nepřijatelné.
Rock’n’roll se do Československa dostával jen obtížně. Oficiální média ho nehrála a režim jej označoval za „úpadkovou hudbu imperialismu“. Přesto se šířil mezi mladými lidmi prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic, především Radio Luxembourg nebo americké vojenské stanice AFN Munich. Teenageři tehdy poprvé slyšeli jména jako Elvis Presley, Bill Haley, Chuck Berry nebo Buddy Holly. Pro generaci vyrůstající v šedi padesátých let to byl doslova kulturní šok. Rock’n’roll byl hlasitý, rytmický a divoký – přesně opačný než budovatelské písně, které zněly z československého rozhlasu. Právě tato hudba spojovala mladé lidi, kteří chtěli alespoň na chvíli uniknout z ideologické reality socialistického státu.
Zátah v Mánesu
Večírek v Mánesu zorganizoval mladý konstruktér Bohumil „Bob“ Schlonz jako rozlučku před nástupem na vojnu. Aby vůbec mohl sál pronajmout, musel použít razítko organizace mládeže a oficiálně uvést, že jde o společenskou akci. Na pozvánku napsal: „Rock’n’roll – večer jazzové hudby na rozloučenou s branci“ a dále „bohatý výběr posledních jazzových novinek z USA – Bill Haley, Elvis Presley. Pořádá Bob Schlonz & Co.“ Právě tato formulace později posloužila jako jeden z důkazů proti organizátorovi.
Večer se rozjel naplno. Z magnetofonu hrála skladba „Rock Around the Clock“, která se stala hymnou celé generace. Na parketu se tančilo energicky a někdy i akrobaticky – tanečníci partnerky zvedali, přehazovali přes ramena a improvizovali. Jenže někdo zřejmě zábavu nahlásil. Zásah bezpečnosti byl rychlý a tvrdý. Přibližně třicet lidí skončilo v policejním voze, další byli zadrženi později.
„Výtržníci“ před soudem
Komunistická propaganda se případu okamžitě chopila. Večerní tisk psal o „výtržnících“, kteří se oddávají americkému způsobu života a pohoršují slušné občany. Jako důkaz jejich „morálního úpadku“ se uvádělo například to, že tanečnice „šla z ruky do ruky“ nebo že jeden z mladíků měl na parketu vyhrnuté nohavice. Proces následoval velmi rychle. Obžalovaní byli obviněni z výtržnictví, což byl v tehdejším právním systému oblíbený paragraf umožňující trestat prakticky jakékoli nežádoucí chování.
Vězení za tanec
Organizátor Schlonz dostal dvacet měsíců vězení. Další účastníci byli odsouzeni k trestům od deseti do sedmnácti měsíců. Režim vytýkal obžalovaným ještě jednu věc – jejich oděv. „U soudu mě soudce vyzval, ať se u lavice obžalovaných projdu ve svých kalhotách značky Wrangler a v tričku s obrázkem Eskymáka, jenž kopím míří na ledního medvěda,“ vzpomínal jeden z odsouzených, Jiří Bohuslav. „Wranglerky i triko byly americké, obrázek zářil světélkujícími barvami. Soudce to téměř rozběsnilo. ‚Podívejte se, vždyť je oblečen jako americký kovboj! Jedná se o americký způsob života s neblahým morálním vlivem na mládež!‘ zvolal pateticky do soudní síně.“
„Obžalovaný Bohumil Schlonz je obdivovatelem amerického způsobu života. Bylo zjištěno, že v době, kdy studoval na První průmyslové škole strojnické v Praze 1, Betlémská ulice, musela býti mu snížena známka z chování a musel být potrestán veřejnou ředitelskou důtkou za to, že při předfestivalovém večírku v sále SIA pořádaném školskou skupinou ČSM začal hrát divoké taneční melodie, přičemž se svlékl do košile a hudbu doprovázel pohoršlivými posunky. Toto jeho počínání pak vyprovokovalo některé taneční páry k pohoršlivému tanci, který byl kritizován přítomnými, z nichž někteří ihned také ze sálu odcházeli. Schlonz není páskem průměrného stylu, ale je v tomto směru jistou a dobře maskovanou veličinou, která zpovzdálí morálně narušuje naši mládež a která byla jenom díky obezřetnosti bezpečnostních orgánů odhalena,“ píše se v obžalobě.
Odsouzení mladí lidé skončili ve věznici na Pankráci a později také v pracovních táborech. Část trestu strávili například v dolech na Kladensku. Pracovali při různých manuálních činnostech – od loupání česneku až po výrobu obalů na žiletky. Pokud nesplnili pracovní normu, dostali menší příděl jídla. Pro mnohé z nich mělo odsouzení dlouhodobé následky. Po propuštění měli problémy najít zaměstnání, protože byli evidováni jako trestané osoby. Jejich skutečným „zločinem“ však bylo jen to, že poslouchali hudbu ze Západu a chtěli na ní tančit.
Symbol generace
Případ z Mánesa nebyl ojedinělý. Komunistický režim v padesátých letech tvrdě potíral jakékoli projevy západní kultury. Terčem byli trampové, rock’n’rolloví tanečníci i pozdější underground. Rock’n’roll ale přesto přežil. Na začátku šedesátých let se postupně prosadil i na československé scéně a stal se základem pro vznik domácího bigbítu.
Příběh mladých tanečníků z Mánesa dnes působí až absurdně. Přesto připomíná dobu, kdy mohl být obyčejný tanec považován za politický zločin. A kdy rytmus rock’n’rollu dokázal komunistický režim vyděsit natolik, že za něj posílal lidi do vězení.
Zdroje:
