Článek
Ve vlaku z Bratislavy do Brna seděla skupina dvanácti vojáků. Mířili do Vyškova, kde měli převzít čtyři obrněné transportéry se speciální vojenskou technikou a dopravit je do Trnavy. Cesta probíhala zřejmě docela obyčejně, dokud se k nim nepřidala civilně oblečená žena. Představila se jako důstojnice Československé lidové armády v hodnosti kapitána. Neměla uniformu ani důstojnické výložky. Přesto jí vojáci uvěřili.
Od jednoho si vypůjčila vojenskou košili, od dalšího vázanku a lodičku. Na nohou jí přitom zůstaly dámské boty. V této improvizované uniformě pokračovala s mužstvem do Vyškova. A tam přišlo něco ještě neuvěřitelnějšího: nikdo ji nezastavil ani při přebírání vojenské techniky.
Falešná kapitánka se následně vydala s kolonou obrněných transportérů zpátky směrem na Trnavu.
Poručíkovi dala dva dny volna
Při průjezdu Bratislavou předvedla žena svůj patrně nejodvážnější kousek. Skutečný velitel transportu v hodnosti poručíka chtěl navštívit manželku. Samozvaná kapitánka mu návštěvu velkoryse povolila – na dva dny.
A protože armáda stojí na rozkazech a papírech, vystavila mu údajně na kus papíru také vlastnoručně napsané potvrzení, že smí transport opustit. Pak se velení ujala sama.
Žena bez důstojnických výložek, v poskládané uniformě a dámských botách dovedla vojenskou kolonu až před kasárna v Trnavě. Nikomu cestou nepřišlo podezřelé, že armádnímu transportu velí člověk, jehož totožnost si nikdo pořádně neověřil.
Vojenské dobrodružství přitom bylo pouze jednou kapitolou života podvodnice, která dokázala obelhávat nejen obyčejné cestující, ale také lékaře a příslušníky armády.
Dělnice, manželka a matka dvou dětí
Vlasta Chrástová se narodila v roce 1930. Absolvovala pouze základní školu a živila se jako dělnice. Po krátké známosti se provdala a porodila dvě děti.
Když její manžel nastoupil vojenskou službu, přenechala děti sestře a začala stále častěji odcházet z domova. Někdy mizela na celé týdny. Po návratu manžela z vojny se jejich vztah rozpadl.
Chrástová pak žila z příležitostných dělnických zaměstnání, peněz od milenců, z drobných krádeží a podvodů. Její život zásadně změnila nehoda v dubnu 1954. V Praze ji srazilo auto a utrpěla zlomeninu páteře.
Z nepříjemného zranění dokázala udělat nástroj ke své další obživě. Rozhodla se totiž využívat zdravotní problémy k tomu, aby nemusela pracovat.
Z nemocnic si udělala hotely
Během pobytu v nemocnici se Chrástová od jedné pacientky dozvěděla podrobnosti o tragickém železničním neštěstí v Šakvicích. Pochopila, že příběh oběti katastrofy vyvolává soucit a rozhodla se jej využít. Začala se sama vydávat za jednu z postižených.
S přesvědčivě vyprávěnou legendou se dostávala do nemocnic, kde získávala ubytování a péči. Pobyt si navíc zpříjemňovala pletením svetrů pro další pacientky. A také krádežemi.
Nemocnice však nebyly jediným místem jejího působení. Druhým se stala železnice. Ve vlacích vyprávěla spolucestujícím nejrůznější příběhy, půjčovala si peníze a kradla.
Byla přitom pozoruhodně drzá. Přestože dokázala měnit identity a vydávat se za nejrůznější osoby, často ale používala i své skutečné jméno.
Démon železnic a nemocnic
Postupně se začala hlášení z různých míst nápadně podobat. Policisté hledali mladou plnoštíhlou ženu s kaštanovými vlasy, výraznou pihou na pravé tváři a lehce kulhající na levou nohu. Stopa vedla stále ke stejnému jménu: Vlasta Chrástová.
Kriminalistům bylo jasné, že žena má jednu slabinu – nemocnice si oblíbila natolik, že se v některé z nich dříve či později znovu objeví, což se jí nakonec stalo osudné. Zatkli ji po upozornění lékaře na Bulovce.
Hloupá, nebo geniální?
Na případu Vlasty Chrástové je možná nejpodivnější právě rozpor mezi tím, jak ji hodnotili odborníci, a tím, čeho byla schopná.
Podle dochovaných údajů měla nízkou úroveň vzdělání a odborníci ji rozhodně nepovažovali za mimořádně inteligentní ženu.
Jenže v praktických situacích dokázala něco, co lidem s mnohem vyšším vzděláním často chybí. Bleskově improvizovala, sebejistě lhala, odhadovala své okolí a především se chovala tak samozřejmě, že lidé začali její vymyšlenou autoritu považovat za skutečnou.
Případ, který zní jako film
Příběh Vlasty Chrástové bývá přirovnáván ke slavnému „hejtmanovi z Köpenicku“ Wilhelmu Voigtovi. Německý švec se v roce 1906 převlékl do uniformy pruského hejtmana, podřídil si vojáky a obsadil radnici v Köpenicku.
Chrástová dokázala něco podobně absurdního v poválečném Československu. Rozdíl byl v tom, že uniformu si ani pořádně neopatřila. Poskládala si ji až během cesty.
Její případ proto není jen kuriózní historkou o podvodnici. Ukazuje také sílu uniformy, hodnosti a sebejistého vystupování. Dvanáct skutečných vojáků totiž poslouchalo falešnou kapitánku, která neměla výložky, průkaz ani pořádnou uniformu.
A když nakonec dovedla čtyři vojenská vozidla před trnavská kasárna, zřejmě jí scházelo už jen jediné: zasalutovat.
Městský soud v Praze ji nakonec poslal na tři roky za mříže za podvody i zneužívání lékařské péče. Jako polehčující okolnost uvedl sníženou inteligenci a nižší vzdělání obžalované. O dalším osudu Vlasty Chrástové není nic známo.
Zdroje:
