Článek
Na začátku to vypadalo jako obyčejná epidemie. V polovině března 1987 začaly do kyjevské nemocnice přijíždět sanitky se žáky a zaměstnanci základní školy v Podolské čtvrti. Děti si stěžovaly na slabost, nesnesitelné bolesti kloubů a pálení v končetinách. Učitelé sotva chodili. Lékaři nejprve mluvili o chřipce nebo salmonelóze. Jenže pak pacientům začaly vypadávat vlasy. A v tu chvíli se do případu vložila policie.
Do začátku května zemřeli dva dospělí a dvě děti. Další nemocní leželi na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Vyšetřovatelé zjistili, že všichni zůstali po vyučování ve škole. Učitelé čekali na výplatu záloh, šesťáci pomáhali stěhovat židle. V jídelně pak dostali zbytky oběda: pohankovou polévku a smažená kuřecí játra. Jenže ve škole už tehdy visel ve vzduchu pach smrti.
Dietní sestra Natalja Kucharenková, která měla kontrolovat kvalitu jídla, zemřela pouhé dva týdny před hromadnou otravou. Oficiálně na selhání srdce. Kolegům si však krátce před smrtí stěžovala: „Je to nějak zvláštní, ruce mi brní a nohy nemůžu zahřát. Bolesti kloubů jsou tak silné, že v noci nemůžu spát…“
Kriminalisté nařídili exhumaci. Ve tkáních mrtvé našli stopy thallia – prudce jedovatého kovu, který byl v Sovětském svazu prakticky jako vražedný prostředek neznámý.
Žena od nádobí
Vyšetřování se okamžitě stočilo ke školní jídelně. Podezření padlo na všechny, kdo přišli s jídlem do kontaktu, ale zájem vzbudila především pomocná síla myjící nádobí Tamara Ivantjuninová. Právě ona měla s Natalii Kucharenkovou nedlouho před její smrtí nepříjemný rozhovor. Dietní setra jí vytýkala, že neplní své povinnosti a strká nos, kam nemá.
Narodila se během války v Tule do rodiny posedlé majetkem. Rodiče dětem odmalička vštěpovali jednoduchou životní filozofii: člověk bez peněz není nic. Jenže Tamara nebyla schopná vydělat si je poctivě. Už dříve byla odsouzena za spekulace a do školy nastoupila s falešnou pracovní knížkou, protože jako trestaná nesměla pracovat s dětmi.
Ve škole myla nádobí. Jenže podle učitelů se chovala, „jako by byla ředitelkou“.
„Byla velmi paličatá a drzá, k dětem i učitelům se chovala povýšeně. Neustále chodila do prostoru, kde se vařilo, a strkala nos do hrnců,“ vzpomínal po letech učitel chemie Viktor Stadnik. „Na upozornění jen odsekávala.“ Právě Stadnik patřil mezi ty šťastnější. Otravu přežil.
Jed v šicím stroji
Když kriminalisté přišli do domu Ivantjuninových, našli v zásuvce starého šicího stroje Singer nenápadnou lahvičku. Obsahovala Clericiho roztok – těžkou bezbarvou kapalinu na bázi thallia používanou geology při určování hustoty minerálů. Bez chuti, bez zápachu. Ideální jed. Tamara se nejprve přiznala. Tvrdila, že chtěla „potrestat“ školáky, kteří odmítli pomáhat se stěhováním stolů. Později výpověď odvolala a začala tvrdit, že ji policie donutila. Důkazy ale byly jasné. Vyšetřovatelé zjistili, že 17. března 1987 nalila jed do porce vedoucího školní jídelny. Muž však polévku nesnědl. Protože už byla studená, vylil ji zpět do společného kotle. Z otrávené polévky se následně najedlo dalších třináct lidí. Čtyři zemřeli.
Vraždy kvůli prasatům
Tamara Ivantjuninová (rozená Maslenková) ale nebyla impulzivní vražedkyně. Byla systematická. Zabíjela kvůli majetku, kvůli pohodlí, kvůli prasatům. Svého prvního manžela otrávila, aby získala byt. Druhého manžela začala pomalu trávit poté, co zemřeli jeho rodiče. I jejich smrt byla dílem Tamary. Toužila po domku se zahradou, kde chtěla chovat prasata a slepice. A právě proto pracovala ve školní jídelně. Plat ji nezajímal. Chtěla pomeje. Zbytky z obědů pravidelně odnášela domů, kde jimi krmila hospodářství. Každý, kdo jí v tom překážel, riskoval smrt.
Vedoucí pionýrské organizace Jekatěrina Ščerbaňová upozorňovala na mizící potraviny. Zemřela. Učitel Stadnik protestoval proti rozkrádání kuchyně. Přežil otravu jen zázrakem. Dva školáci, kteří si dovolili požádat o zbytky pro vlastní domácí zvířata, skončili v nemocnici. Další obětí měl být vedoucí jídelny. Tamara mu pomocí injekční stříkačky vstříkla thallium do pomerančů. Muž je ale odmítl sníst.
„Nejhorší bylo, že pachatelé zůstávali po velmi dlouhou dobu nepotrestáni,“ vzpomínal vyšetřovatel Poddubnyj. „Uvěřili ve svou výjimečnost a zvykli si mstivě likvidovat každého, kdo jim stál v cestě.“
Rodina, která vraždila společně
Jenže hrůza tím nekončila. Kriminalisté postupně zjistili, že nejde o osamělou vražedkyni, ale o rodinný podnik. Thallium se v rodině Maslenkových používalo jako jiní používají kuchyňský nůž. Sestra Nina otrávila manžela kvůli bytu. Rodiče zabili souseda, protože příliš hlasitě pouštěl televizi. Vzdálená příbuzná kritizovala neuklizenou toaletu? Dostala láhev samohonky s příměsí jedu. Během vyšetřování dokonce rodiče pohostili sousedku palačinkami. Žena pojala podezření a dala jídlo kočce. Zvíře zemřelo v křečích. Matka rodiny Marija Maslenková svou filozofii popsala cynicky a bez emocí: „Abyste dosáhli svého, není zapotřebí psát stížnosti. Stačí se s lidmi přátelit, hostit je a těm nepohodlným do jídla nasypat jed.“
Vyšetřovatelé nakonec prokázali čtyřicet otrav, z nichž třináct bylo smrtelných. Sama Tamara měla na svědomí devět vražd a dvacet pokusů o vraždu. Psychiatři všechny členy rodiny označili za příčetné.
Poslední slovo bez lítosti
Proces v Kyjevě trval téměř rok a připomínal veřejnou pitvu sovětské společnosti. Soudní síň byla přeplněná učiteli, rodiči, novináři i příbuznými obětí. Venku postávaly davy lidí, které se dovnitř nevešly. Tamara Ivantjuninová seděla za mřížemi chladná a bez emocí. Vinu odmítala. Rodinám mrtvých se nikdy neomluvila. Když dostala poslední slovo, pronesla větu, která se v Sovětském svazu stala symbolem absolutní morální prázdnoty: „Nemám k tomu správnou výchovu.“ Rozsudek byl nekompromisní. Sestra Nina dostala patnáct let vězení, rodiče deset a třináct let. Oba ve vězení zemřeli. Nad Tamarou Ivantjuninou soud vynesl trest smrti.
Výstřel v Lukjanivce
Popravena byla 6. prosince 1990 v kyjevské věznici Lukjanivka. Výstřel ukončil život ženy, která zabíjela kvůli bytům, zbytkům z kuchyně a snu o černé Volze.
Byla třetí a zároveň poslední ženou popravenou v poválečné historii Sovětského svazu. Před ní byly zastřeleny pouze nacistická kolaborantka Antonina Makarovová a rozkrádačka státního majetku Berta Borodkinová. A někde v archivech bývalé sovětské prokuratury dodnes leží fotografie školní jídelny, kde několik kapek bezbarvého jedu změnilo obyčejný oběd v masovou vraždu.
Zdroje:
