Článek
V pátek 22. srpna 1930 bylo v Praze pěkné letní odpoledne. Když krátce po třetí hodině odstartoval z letiště ve Kbelích třímotorový Ford Československých státních aerolinií, nic nenasvědčovalo tomu, že většina lidí na jeho palubě má před sebou posledních zhruba čtyřicet minut života.
Letadlo s registrací OK-FOR mířilo na pravidelné lince z Prahy přes Brno do Bratislavy. Na palubě bylo jedenáct cestujících, pilot Josef Sedlář a mechanik Josef Trafina. Mezi pasažéry seděl také třicetiletý profesor průmyslové školy v Litoměřicích Vojtěch Kraus.
Právě on později jako jediný mohl vypovědět, co se ve vzduchu odehrálo.
Z modré oblohy přímo do pekla
Pilot Josef Sedlář rozhodně nebyl žádný začátečník. Bylo mu dvaatřicet let a měl za sebou více než tři tisíce letových hodin. Ford 5-AT-C Trimotor navíc patřil k chloubám tehdejší československé letecké dopravy. Moderní celokovový stroj se třemi motory koupily aerolinie teprve nedávno za více než dva a půl milionu korun. Jenže proti tomu, co čekalo letadlo nad Českomoravskou vrchovinou, byla technika roku 1930 téměř bezmocná.
Počasí se prudce změnilo. Letoun vletěl do bouřky a následovalo krupobití. Kraus později na četnické stanici popsal, že kroupy bušily do stroje takovou silou, až měli cestující pocit, že se letadlo rozpadne. Pilot se zřejmě nejprve pokoušel dostat nad bouřkovou oblačnost, později začal klesat. Stroj se odchýlil od trasy a dostal se nad Jihlavu. Letěl už nebezpečně nízko.
Osudovou roli sehrála i tehdejší technická výbava. Zpráva o prudkých bouřkách dorazila na letiště ve Kbelích až po startu. Letadlo však nemělo zařízení, kterým by posádka mohla varování přijmout. Pilot tak mířil do počasí, o jehož skutečné síle neměl dostatek informací.
Komín bedřichovské cihelny
Kolem tři čtvrtě na čtyři spatřili lidé v Jihlavě velké třímotorové letadlo, které se v prudkém dešti pohybovalo nezvykle nízko nad zemí. Pak se před pilotem objevil vysoký komín bedřichovské cihelny. Sedlář se mu na poslední chvíli vyhnul. Prudce stočil stroj, jenže letadlo ztratilo rychlost. Následoval pád.
Ford narazil do střechy obytného domu u cihelny, rozlomil se a zřítil se do zahrady. Náraz roztrhl palivové nádrže a trosky během okamžiku zachvátil požár.
Lidé z okolí se rozběhli k vraku. Dělníci z cihelny a místní obyvatelé se snažili vytahovat z hořícího stroje cestující. Čtyři lidé byli mrtví už na místě. Další byli s těžkými popáleninami odváženi do jihlavské nemocnice. Někteří ještě žili, jejich zranění však byla příliš vážná. Nakonec zemřelo dvanáct ze třinácti lidí, kteří do letadla v Praze nastoupili. Jediný člověk unikl téměř bez následků.
Otvor v trupu mu zachránil život
Vojtěch Kraus měl neuvěřitelné štěstí v neštěstí. Seděl v zadní části kabiny. Při nárazu se trup letadla rozlomil a v jeho boku vznikl otvor. Krause jím síla nárazu vymrštila ven. Zatímco ostatní cestující zůstali uvnitř nebo v bezprostřední blízkosti hořícího vraku, on dopadl na trávu mimo hlavní požár. Utrpěl jen slabý otřes mozku a pohmoždění ramene a kotníku. V porovnání s tím, co se stalo lidem sedícím jen několik metrů od něj, šlo o neuvěřitelně lehká zranění. Jenže jeho mozek jako by katastrofu na čas vymazal.
„Nestalo se někde nějaké neštěstí s letadlem?“
Krause převezli do jihlavské nemocnice. Byl v bezvědomí, ale brzy se probral. Po ošetření vstal, požádal o cigaretu a chodil po nemocniční chodbě. Všude kolem panoval chaos. Přiváželi další zraněné, lékaři operovali, nemocniční personál odnášel mrtvé. Kraus se jen díval a mlčel. Pak přistoupil k jednomu z lékařů. „Pane doktore, nestalo se někde nějaké neštěstí s letadlem?“ Ano, stalo. A on v tom letadle seděl.
Kroupy a strašlivý hluk
Později už dokázal vyšetřovatelům popsat poslední minuty letu. Pamatoval si především bouřku a krupobití. Kroupy podle jeho výpovědi způsobovaly takový hluk, že cestující očekávali, že stroj nevydrží. Pak se situace na chvíli uklidnila. Letadlo ale znovu vletělo do špatného počasí. Samotný náraz už Kraus ve vzpomínkách neměl.
O osudu ostatních se dozvídal až později. Někteří lidé, kteří byli z vraku vytaženi živí, umírali v nemocnici postupně. Jedním z posledních byl jednadvacetiletý inženýr Mirko Káš. Zemřel tři dny po katastrofě. Kraus zůstal jediný přeživší.
Tři lidé měli být na palubě. Zachránilo je obsazené letadlo
Letadlem chtěl toho dne cestovat také šéf řeckého generálního štábu Alexandros Mazarakis s manželkou a doprovodem. Místa pro ně byla předběžně rezervována.
Jenže když se jejich cesta řešila, let byl už obsazený. Nepomohly údajně ani telefonáty a intervence. Řečtí hosté proto nakonec odjeli do Brna automobilem. Když tam dorazili, dozvěděli se, že letadlo, kterým původně chtěli cestovat, už neexistuje.
Katastrofa, která změnila létání
Vyšetřování postupovalo na dnešní poměry neuvěřitelně rychle. Už tři dny po nehodě komise dospěla k závěru, že hlavní příčinou byly mimořádně nepříznivé povětrnostní podmínky. Nehoda ale zároveň ukázala slabiny tehdejšího civilního letectví.
Především nedostatečné rádiové spojení. Posádka nemohla včas dostat aktuální varování před bouřkou, která se vytvořila až po jejím odletu. Tragédie přispěla k rychlejšímu zavádění radiostanic do československých dopravních letadel. Řešilo se také pojištění cestujících, protože po katastrofě následovaly spory o odškodnění pozůstalých.
Letoun Ford OK-FOR už znovu nevzlétl. Jeho trosky byly během několika dní rozebrány a odvezeny do Prahy. Škoda přesáhla dva miliony tehdejších korun a stroj byl v září definitivně vyškrtnut z leteckého rejstříku.
