Článek
„Mami, buď zticha, nebo nám vytřískají okna.“ Touhle větou umlčoval syn svou matku pokaždé, když chtěla otevřít okno nebo zavolat policii. Nebyl to výkřik z filmu ani přehnaná historka po letech. Tak podle jedné z pamětnic skutečně vypadal život v Matiční ulici na konci devadesátých let. Strach se stal součástí každodenní rutiny. Lidé, kteří tu prožili většinu života, přestávali věřit, že jim ještě někdo pomůže. Jen o pár metrů dál přitom vyrůstaly děti, které se narodily do prostředí chudoby, zanedbaných domů a beznaděje.
Večer v Matiční
Je deset hodin večer. V rodinných domcích už téměř všude zhasla světla. Lidé zavřeli okna, zatáhli závěsy a snaží se usnout. Marně.
Na ulici postává skupina mladíků. Někdo zpívá, jiný hlasitě pokřikuje. Za okamžik se ozve hádka, po ní první rány. Během několika vteřin vznikne rvačka. Křik se rozléhá ulicí. O kus dál se s hlasitým bouchnutím zavře poslední pootevřené okno některého ze starousedlíků.
Autentická reportáž z října 1999 zachytila Matiční téměř minutu po minutě. Děti pobíhaly po silnici, starší postávali pod okny rodinných domů, z hospody se ozýval smích i hádky a každou chvíli ulicí prošli městští strážníci. Jejich přítomnost ale nikoho příliš nezajímala. Hluk pokračoval dál.
Když se z klidné ulice stalo ghetto
Přitom ještě o několik let dříve bývala Matiční jednou z nejpříjemnějších částí Krásného Března. Před domy kvetly růže, lidé měli pečlivě upravené zahrádky a děti spolu hrály fotbal bez ohledu na to, jestli byly romské nebo neromské Zlom přišel v první polovině devadesátých let.
Ústecká radnice začala do několika činžovních domů stěhovat neplatiče nájemného z jiných částí města. Většinu nových obyvatel tvořili Romové. Starousedlíkům ale podle jejich vlastních výpovědí nevadil jejich původ. Vadil jim hluk, nepořádek, noční konflikty a rychlá devastace okolí.
Upravené záhonky zmizely pod odpadky. Ve dne se po ulici potulovaly party dětí, v noci se ozýval křik a hádky. Hodnota rodinných domů začala prudce klesat a lidé měli pocit, že zůstali se svými problémy úplně sami. Jedna z obyvatelek později vzpomínala, že se bála na cokoliv upozornit. „Syn mi říkal: Mami, buď zticha, nebo nám vytřískají okna.“ Právě tahle věta se stala jedním z nejsilnějších svědectví o atmosféře, která v Matiční panovala dlouho předtím, než se začalo mluvit o zdi. Starousedlíci posílali na radnici jednu stížnost za druhou. Jenže řešení nepřicházelo. Až přišel nápad, který během několika měsíců proměnil nenápadnou ústeckou ulici v jedno z nejsledovanějších míst Evropy.
Řešení, které šokovalo Evropu
Radnice nakonec přišla s řešením, které mělo podle jejího vedení uklidnit dlouhodobě neřešitelnou situaci. Mezi třemi rodinnými domy a čtyřmi pavlačovými činžáky měla vyrůst protihluková stěna. Původně se mluvilo o čtyřmetrové bariéře, po kritice byl projekt upraven na necelé dva metry vysoký keramický plot doplněný dětským hřištěm. Město trvalo na tom, že nejde o zeď oddělující Romy od zbytku obyvatel, ale o technické opatření proti hluku a nepořádku.
Brzy ráno dorazili do Matiční dělníci v doprovodu devadesáti policistů. Ti vytvořili kolem stavby kordón.
„Když jsme se ráno probudili, byla zeď z poloviny hotová,“ vzpomínala jedna z místních obyvatelek. Tvrdila také, že policisté lidem dlouhé hodiny nedovolili opustit domy, dokud stavba neskončila.
Záběry z Matiční během několika hodin obletěly svět. Do Ústí začaly přijíždět zahraniční televizní štáby, novináři i diplomaté. Z nenápadné ulice se stalo místo, které najednou symbolizovalo český přístup k romské menšině.
Z protihlukové stěny symbol rasismu
Rozpoutala se politická bouře. Proti stavbě se postavili čeští i zahraniční politici, včetně prezidenta Václava Havla. Tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi prohlásil, že Evropa už nechce další zdi, které rozdělují její obyvatele. Česká republika tehdy usilovala o vstup do Evropské unie a právě Matiční se stala jedním z témat, o nichž se mluvilo i při jednáních v Bruselu. Vedení ústecké radnice ale namítalo, že zahraničí vidí pouze fotografii plotu, nikoliv roky problémů, které jeho výstavbě předcházely.
Primátor Ladislav Hruška mluvil o pokrytectví. Připomínal, že i jiné evropské země řeší složité soužití různých komunit a že obyvatelé rodinných domků mají stejné právo na bezpečí jako kdokoli jiný. Dvě naprosto odlišná vidění stejné reality se střetla přímo před kamerami celého světa. Pro jedny byla Matiční důkazem rasismu, pro druhé symbolem toho, že stát nechal místní obyvatele řešit dlouhodobé problémy samotné.
Zeď nic nevyřešila
Paradoxní bylo, že samotná stavba téměř nic nezměnila. Autentická reportáž po jejím dokončení ukazuje, že děti si dál hrály na silnici před rodinnými domky, mladí lidé se scházeli právě pod okny starousedlíků a hluk pokračoval až do pozdních nočních hodin.
Zeď se tak stala symbolem paradoxu celé kauzy. Mluvilo se o ní po celé Evropě, ale lidem, kteří vedle ní žili, nepřinesla prakticky žádnou změnu.
Necelých šest týdnů po dokončení rozhodla rada města o jejím odstranění. Česká vláda nabídla Ústí nad Labem deset milionů korun na odkup domů starousedlíků a na sociální programy. Dne 24. listopadu 1999 začalo bourání.
Keramické dílce, které rozdělovaly dvě skupiny obyvatel, neskončily na skládce. Dodnes tvoří část oplocení ústecké zoologické zahrady. Jeden segment je uložen také v muzeu jako připomínka jedné z nejkontroverznějších událostí porevolučních dějin České republiky. Starousedlíci své domy prodali nebo se odstěhovali. Nájemní domy, kdysi určené pro „neplatiče“, se město rozhodlo srovnat se zemí.
