Článek
Na začátku byl obyčejný kufr. Přesněji řečeno kufr postavený za dveřmi bytu, který jeden muž pochopil jako jasný signál, že doma skončil. Ve skutečnosti do něj jeho žena jen uložila rozbitá dvířka od kredence, aby je odnesl opravit. Banální manželský omyl se ale změnil v historku, která položila základy jednoho z nejslavnějších pořadů československé televize. Psal se rok 1971 a nikdo ještě netušil, že vzniká televizní legenda jménem Bakaláři.
Kufr za dveřmi
První díl nazvaný Kufr za dveřmi a měl být jen součástí populární televizní loterie Mates. Dramaturgyně Libuše Pospíšilová přišla s jednoduchým nápadem: nabídnout divákům několik krátkých příběhů ze života. Jenže jednoduchý koncept měl jeden zásadní problém: kdo bude každý měsíc dodávat nové scénáře. O příběhy na toto téma tvůrci požádali psychiatra Miroslava Plzáka, Jaroslava Dietla a Vladimíra Menšíka, který napsal úvodní povídku. Diváci byli nadšeni, psali a přáli si pokračování. Jaroslav Dietl svolil, že bude pro nově vznikající pořad psát, ale kde neustále brát nová témata? A přišel další nápad. Televizní tvůrci vyzvali diváky, aby psali své příběhy. Následovala nečekaná reakce. Dopisy, které během následujících let přišly do televize, by se daly počítat na desetitisíce. Pořad dostal název Bakaláři vědy manželské. „Bakalář byl ve středověku učitel, člověk, který předával zkušenosti. Řekli jsme si, že našimi bakaláři budou právě diváci. Ať se o své zkušenosti dělí, ať je předávají druhým,“ prohlásila Libuše Pospíšilová. Témata, která přicházela, však měla daleko širší okruh. A tak nakonec zůstali jednoduše jen Bakaláři.
Scenárista Jaroslav Dietl a režisér Jaroslav Dudek, dvojice, která později vytvořila Nemocnici na kraji města, Ženu za pultem nebo Malý pitaval z velkého města, tehdy ještě netušila, že právě Bakaláři se stanou doslova fenoménem své doby.
Diváci jako scenáristé
To, co dnes připomíná princip sociálních sítí nebo crowdsourcingu, vzniklo u nás dávno před internetem. Lidé psali o nevěrách, trapasech, manželských hádkách, rodinných tajemstvích i životních katastrofách. Často šlo o věci, které předtím nikomu neřekli. „To bych neřekla ani panu faráři,“ začínal údajně jeden z nejslavnějších dopisů.
Jaroslav Dietl v těch hromadách obálek hledal náměty z obyčejného života. Někdy mu prý stačila jediná věta. Jeden detail. Jediný trapný moment z manželství. Zbytek už dokázal dostavět s chirurgickou přesností zkušeného dramatika. Pro Bakaláře napsal v letech 1971–1980 168 scénářů.
Nebyly to velké dějiny ani hrdinské příběhy. Byly to malé války v kuchyni, nedorozumění v ložnici, žárlivost, trapnost i směšnost každodenní existence. Diváci se v nich poznávali a poznávají se v nich dodnes.
Horníčkovy brýle
Když dnes někdo vysloví slovo Bakaláři, většině lidí automaticky naskočí tvář Vladimíra Menšíka. Jenže slavný vypravěč nebyl první volbou. První tři večery moderoval Miroslav Horníček.
Právě jeho brýle se staly součástí legendární znělky, kterou zná několik generací televizních diváků. Režisér Jaroslav Dudek je jednoduše položil na scénář a zabral v detailu. Jenže vedení televize mělo problém.
Horníček byl podle tehdejších funkcionářů „příliš intelektuální“. Normalizační televize chtěla lidovější tvář. Následovaly hádky, telefonáty a konflikty mezi tvůrci a dramaturgií. Režisér Jaroslav Dudek se kvůli domu pohádal s dramaturgyní Libuší Pospíšilovou a těsně předtím, než vztekle praštil sluchátkem, jí řekl: „Víte co, Libuško, tak si to dělejte sama!“ Ta pět minut nato volala, že šéfredaktor souhlasí a Dudek málem omdlel. Jako kompenzaci nakonec přiobsadili Vladimíra Menšíka a od té doby uváděli Bakaláře dva. Z Miroslava Horníčka zbyly jen ty brýle.
Menšíkovi lidé věřili
Vladimír Menšík nepůsobil jako moderátor. Působil jako strejda, který se zastavil na kus řeči. Vyprávěl historky tak, že divák získal pocit, že sedí s ním u kuchyňského stolu. Právě to z Bakalářů udělalo fenomén. Menšík nečetl texty. On je žil. Každou pointu dokázal rozehrát pohledem, úšklebkem nebo jedinou větou pronesenou svým nezaměnitelným moravským stylem. Režisér Jaroslav Dudek později přiznal, že Menšíka obsazoval rád i do samotných povídek. Částečně proto, že hrál „v rámci moderátorské smlouvy zadarmo“, ale hlavně proto, že pokaždé zazářil.
Vedle něj se v Bakalářích vystřídala herecká elita své doby. Jana Hlaváčová, Josef Abrhám, Miloš Kopecký, Jana Štěpánková, Ladislav Pešek nebo Milena Dvorská. Mnohdy šlo jen o několik minut na obrazovce. Přesto ty drobné role hráli s precizností velkého filmu, protože právě v jednoduchosti byl celý trik. Výběr dětských herců ležel tehdy na pomocné režisérce Anně Kohoutové. Na konkurzy nebyl čas a ona vždycky děti prostě přivedla. Mezi nimi i chlapce, který si zahrál v jednom z nejúspěšnějších vánočních příběhů nazvaném Lokomotiva. Byl to Jan Potměšil a jeho první role. Výjimka z pravidla, že z dětských hvězd obvykle nebývají dobří herci.
Televizní terapie normalizačního Československa
Bakaláři vznikli v době nastupující normalizace. Ve společnosti, která byla unavená politikou, okupací i ideologií. Lidé nechtěli poslouchat velká hesla. Chtěli vidět sami sebe. A Bakaláři jim to nabídli. Pořad fungoval jako zvláštní forma kolektivní terapie. Divák zjistil, že podobné trapasy, manželské krize nebo rodinné absurdity neřeší jen on. Smích přinášel úlevu. Právě proto přežili Bakaláři desetiletí.
Nešlo jen o humor. Šlo o pocit bezpečně známého světa. O návrat do časů, kdy televizní příběh nepotřeboval výbuchy, vraždy ani hysterickou akci. Stačila jedna lidská situace a dobře napsaná pointa.
Když se později tvůrci pokusili koncept oživit nebo napodobit v pořadech jako Trapasy či Soukromé pasti, ukázalo se, že recept nestačí okopírovat. Chyběl Dietlův cit pro dialog, Dudkova režijní přesnost i Menšíkova schopnost proměnit obyčejnou větu v životní moudrost.
Návraty, které nikdy nekončí
Na přelomu tisíciletí se Česká televize pokusila staré Bakaláře oprášit. Dramaturgyně Alena Berková sáhla do archivů a nechala původní povídky nově sestříhat pro modernější tempo. Některé patnáctiminutové příběhy zkrátila téměř na polovinu. „Když jde žena z kuchyně do ložnice, nemusíme už ji sledovat přes celý byt,“ vysvětlovala tehdy. Přesto zůstalo to podstatné. Brýle položené na scénáři. Menšíkův hlas. Obyčejní lidé se svými směšnými i bolestivými příběhy. A pocit, že navzdory změně doby se lidské vztahy vlastně nikdy nemění.
Zdroje:
