Článek
Na první pohled působí Longyearbyen skoro idylicky. Barevné domy stojí pod horskými svahy, před městem se otevírá fjord a v zimě se nad střechami objevuje polární záře. Jenže stačí opustit poslední ulice a romantika rychle mizí.
Největší sídlo norských Špicberků leží hluboko za polárním kruhem, zhruba tisíc kilometrů od severního pólu. Člověk se tu musí přizpůsobit věčně zmrzlé půdě, měsícům bez slunce i ledním medvědům. A právě extrémní podmínky daly vzniknout pravidlům, která zbytku Evropy znějí téměř absurdně.
Hřbitov zavřeli. Mrtví se nerozkládali
Nejslavnější legenda tvrdí, že v Longyearbyenu je zakázáno zemřít. Ve skutečnosti žádný zákon samotnou smrt nezakazuje. Problém nastává až potom. Město stojí na permafrostu, trvale zmrzlé půdě, v níž se lidská těla téměř nerozkládají. Proto se kolem poloviny 20. století přestalo na místním hřbitově běžně pohřbívat. Obavy navíc vyvolávala možnost, že spolu s mrtvými zůstanou v půdě zakonzervované také původci nebezpečných nemocí. A právě tady dostává příběh téměř hororový nádech.
V roce 1918 zasáhla Špicberky pandemie španělské chřipky. Jedenáct jejích obětí bylo pohřbeno na hřbitově v Longyearbyenu. O osmdesát let později, v roce 1998, sem přijel mezinárodní tým vedený kanadskou vědkyní Kirsty Duncanovou. Výzkumníci otevřeli několik hrobů a odebrali vzorky z těl zemřelých.
Permafrost ostatky mimořádně dobře konzervoval. Vědcům se podařilo získat zachovaný genetický materiál viru chřipky z roku 1918. Neznamená to, že v hrobech čekal „živý virus“ připravený rozpoutat novou epidemii, jak se někdy tvrdí. Nález ale ukázal, jak dokonale dokáže arktická půda uchovat lidské ostatky i stopy dávných chorob.
Klasické pohřby se proto v Longyearbyenu neprovádějí. Pokud zde někdo zemře, jeho tělo se zpravidla přepraví na norskou pevninu. Uložit lze za určitých podmínek urnu s popelem. Také vážně nemocní lidé bývají převáženi na pevninu.
Ani rodit se tu příliš nedá
Podobně je to s tvrzením, že se v Longyearbyenu nesmějí rodit děti. Porody zákon nezakazuje, město ale nemá porodnici ani zázemí pro komplikovanější porodnickou péči. Těhotné ženy proto před termínem odjíždějí na norskou pevninu.
Longyearbyen tak není místem, kde by většina lidí prožila celý život od narození do smrti. Řada obyvatel sem přichází jen na několik let za prací, vědou, studiem nebo turismem a později se vrací na kontinent.
Za poslední domy raději s puškou
Další zvláštnost už není legendou. Za hranicemi osady se člověk pohybuje v teritoriu ledních medvědů.
Na Špicberkách nejsou atrakcí za plotem. Žijí volně v krajině a občas se dostanou až k lidským sídlům. Při výpravách mimo obydlené oblasti je proto nutné počítat s ochranou proti medvědům. Místní průvodci nosí světlice a další prostředky k jejich odehnání, stejně jako pušky.
Medvědi jsou ovšem přísně chráněni. Zastřelení zvířete, byť v sebeobraně, se vyšetřuje a použití zbraně má být až poslední možností.
Nebezpečí není teoretické. V srpnu 2020 pronikl lední medvěd do kempu nedaleko letiště a zabil muže spícího ve stanu. Tragédie připomněla, jak tenká je hranice mezi moderním městem a skutečnou Arktidou.
Město postavené na uhlí
Longyearbyen založil roku 1906 americký podnikatel John Munroe Longyear jako hornickou osadu. Původně se jmenovala Longyear City a její existence byla úzce spojená s těžbou uhlí.
Hornictví určovalo život města po většinu 20. století a jeho pozůstatky jsou na okolních svazích vidět dodnes. Časem však těžbu vystřídaly především věda, výzkum, služby a turistika.
Sídlí zde univerzitní centrum UNIS zaměřené na arktické obory a svou základnu mají v Longyearbyenu také čeští vědci.
Nedaleko letiště se nachází další světový unikát – Špicberské globální úložiště semen. Hluboko ve skále jsou uchovávány vzorky plodin z celého světa jako pojistka pro případ válek, přírodních katastrof nebo zániku některých odrůd.
Měsíce bez jediného východu slunce
Život v Longyearbyenu neurčuje jen mráz, ale také světlo. Od konce října slunce na dlouhé týdny zmizí pod horizontem. Pak se postupně vrátí a od dubna nastává opačný extrém – polární den. Několik měsíců nezapadne vůbec.
Přesto Longyearbyen není zapomenutou osadou na konci světa. Má školu, knihovnu, supermarket, restaurace, bary, hotely, sportoviště i kulturní život.
Jenže za posledními domy začíná svět, kde pravidla stále určuje příroda.
Možná právě v tom spočívá kouzlo Longyearbyenu. Je dost moderní na univerzitu, restaurace a noční život, ale zároveň dost divoký na to, aby se člověk nevydával do okolí nepřipravený.
Zdroje:
