Článek
Vladimír Vlček nastoupil na Důl Dukla 1. července 1961. Čerstvě vyučený důlní elektrozámečník se teprve rozkoukával v prostředí, kde o bezpečí člověka rozhodovaly zkušenosti, disciplína, ale někdy také obyčejná náhoda. V pátek 7. července šel na svou pátou směnu. Netušil, že právě ten den mu náhoda zachrání život.
V osmé sloji chyběl elektrikář a někdo ho musel zastoupit. Mistr ukázal na nováčka. Vlček vzal kabelu s nářadím a chystal se vyrazit. Vtom se objevil vrchní mistr. Když zjistil, kam chtějí čerstvě vyučeného mladíka poslat, zarazil to. Na takovou práci měl podle něj jít někdo zkušenější.
Místo Vladimíra Vlčka proto poslali Pavla Ševčíka. Pro Vlčka to byla jen změna pracovního příkazu. Dostal jiný úkol a sfáral do jiné části dolu. Nemohl vědět, že několik vět mezi dvěma nadřízenými právě rozhodlo o tom, kdo se večer vrátí domů.
Zápach spálené gumy
Toho odpoledne sfáralo do Dukly 338 horníků. Hluboko pod zemí už přitom vznikal problém, o kterém neměli tušení.
Kolem jedné hodiny odpoledne se pravděpodobně náhodně spustil pásový dopravník. Stojící pryžový pás se třením o poháněné válce zahříval, až začal hořet. Od něj chytila také dřevěná výztuž chodby. Situaci zhoršovalo i to, že soustava dopravníků ještě nebyla plně dokončena a zkušební provoz nebyl dostatečně hlídán.
První lidé ucítili zápach připomínající spálenou gumu kolem půl čtvrté odpoledne. Příčinu však nikdo důkladně neprověřil. To byla jedna z posledních možností, kdy se ještě dalo zasáhnout včas.
Teprve později přišla hlášení o hustém kouři. Požár se mezitím rozrůstal a zplodiny pronikaly větrním systémem do dalších částí dolu. Když se začaly odvolávat osádky, některým horníkům už kouř odřízl únikovou cestu.
„Něco se stalo. Musíte okamžitě vyfárat“
Vladimír Vlček pracoval jinde. Ani on zpočátku nevěděl, co se děje. Asi po hodině za ním a jeho kolegy přišel technik a práci náhle ukončil. Něco se stalo, oznámil jim. Musejí okamžitě k šachtě a ven.
U jámy už Vlček poprvé v životě viděl báňské záchranáře. Muže před nástupem do klece počítali. Když se dostal na povrch, okolí šachty obklopovali příslušníci SNB.
Přesto stále netušil, jak vážná situace je. Dokonce si vzpomněl, že nedopsal pracovní hlášení, a chtěl se vrátit. Už ho nepustili.
Poslali ho domů o několik hodin dříve než obvykle. Cestou na nádraží míjel ženy shromážděné před dolem. Některé už tušily, že dole zůstali jejich manželé, synové nebo otcové.
Vlček odjel domů do Českého Těšína a šel spát.
Pravdu se dozvěděli až druhý den
Dnes působí téměř neuvěřitelně, že člověk, který právě vyfáral z jedné z největších důlních katastrof v československých dějinách, nevěděl, co se pod zemí odehrálo.
Vlčkova rodina se první zprávy dozvěděla až následující den. Jeho bratr je zaslechl od žen v obchodě, ještě než o neštěstí informoval rozhlas.
Na Dukle mezitím probíhal zoufalý boj.
Záchranáři postupovali zakouřenými chodbami ve vysokých teplotách a téměř bez viditelnosti. Do některých míst se vůbec nedostali. Když pronikli do osmé sloje, nacházeli už jen mrtvé kolegy.
Na likvidaci požáru se podle České televize vystřídalo kolem osmi set záchranářů.
Katastrofu nepřežilo 108 mužů.
Mezi nimi byl i Pavel Ševčík – zkušenější elektrikář, kterého vrchní mistr poslal na pracoviště místo mladého Vladimíra Vlčka. Vlček po letech na pietním setkání vzpomínal, že tam Ševčík „bohužel zůstal“.
Nestačilo jen to, že začalo hořet
Tak obrovský počet obětí nezpůsobil samotný požár. Vyšetřování a pozdější rekonstrukce popsaly celý řetězec selhání. Nebezpečí se zpočátku podcenilo, první příznaky požáru nebyly dostatečně prověřeny a ohrožené osádky se nezačaly okamžitě evakuovat. Významnou roli sehrál také komplikovaný větrní systém, který pomohl kouři pronikat do míst, kde pracovali lidé.
Horníci v osmé sloji si zřejmě ani neuvědomovali, jak málo času jim zbývá. Podle rekonstrukce České televize někteří před odchodem ještě uklízeli nářadí, jako by předpokládali, že se po zvládnutí problému zase vrátí. Nevrátili se.
Těla posledních obětí se z uzavřených prostor dostávala ještě týdny po katastrofě. Město Havířov ve svých podkladech k památníku uvádí, že vyprošťování skončilo až 4. srpna 1961.
Na Dukle zůstal dalších 32 let
Člověk by čekal, že mladík po takové zkušenosti do dolu už nikdy nevstoupí. Vladimír Vlček udělal pravý opak.
Na Dukle pracoval dalších 32 let. Vystřídal několik profesí a stal se dokonce dobrovolným báňským záchranářem – jedním z mužů, kteří při mimořádné události fárají tam, odkud se ostatní snaží dostat ven.
Po tragédii se také změnila bezpečnost. Vlček později vzpomínal na nehořlavé pásy, lepší komunikaci a signalizaci, cvičné poplachy a havarijní plány. Dukla zaplatila za tato opatření strašlivou cenu. Pro něj samotného však 7. červenec zůstal ještě něčím jiným. Druhými narozeninami.
Stačilo, aby vrchní mistr toho odpoledne přišel o pár minut později. Aby se nezeptal, proč na náročné pracoviště posílají nezkušeného elektrikáře. Aby nad tím mávl rukou. Vladimír Vlček by vzal kabelu a odešel tam, kam ho původně poslali. Místo něj odešel Pavel Ševčík. A už se nevrátil.
Zdroje:
