Článek
V neděli 2. září 1945 mířily od rána mezi Kožlím a tehdejší Zahrádkou na Vysočině zástupy lidí. V Kobylím dole se chystala velká slavnost: odhalení pamětní desky třem mužům protinacistického odboje, kteří zde v lednu téhož roku padli při střetu s gestapem a protektorátními četníky. Lidé si chtěli připomenout hrdinství Karla Pulce, Bohumila Klucha a Josefa Pipka.
Do údolí přicházeli lidé pěšky, přijížděli na kolech, na korbách aut i na motocyklech. Byly mezi nimi celé rodiny, skauti, hasiči, úřední delegace, příbuzní obětí i obyčejní zvědavci ze širokého okolí. Podle kroniky dorazily až tisíce účastníků, možná dokonce kolem deseti tisíc. Všude zněla hudba, vlály vlajky a kraj nesl atmosféru první velké poválečné slavnosti.
Hrdina z odboje
Poručík Karel Pulec patřil k nejvýznamnějším odbojářům na Ledečsku. Za okupace působil jako lesní adjunkt v myslivně v Zahájí u Hněvkovic, shromažďoval zbraně, munici a pomáhal ukrývat parašutisty. Nejprve britské, později i sovětské. Právě ruští parašutisté ho podle pozdějších svědectví vybídli, aby zformoval bojeschopný oddíl.
Pulec se spojil s dalšími odbojáři v kraji, jenže do jedné ze skupin pronikl udavač Bohuslav Bušta. Když Pulec svolal na 27. ledna 1945 schůzku do Kobylího dolu, Bušta vše oznámil gestapu. Místo bylo obklíčeno. Bohumil Kluch a Josef Pipek byli při pokusu o útěk zastřeleni, Pulec byl postřelen do ruky. Přesto se dokázal probít k Želivce, kde vhodil pod led dokumenty zachycující odbojovou činnost. Pak se zastřelil. Pravděpodobně tím zachránil další lidi.
Právě jim třem byla zářijová slavnost věnována. Měla být poctou oběti i symbolem nového začátku po válce.
Vteřiny před katastrofou
Na slavnost dorazila také ozbrojená četa partyzánského pluku „Ludvík Svoboda“ z Chrudimska pod velením jednatřicetiletého Jaroslava Pudila, řezníka a uzenáře z Miřetic. Muži měli pušky a samopaly MP-40 s ostrými náboji. V tom byl první znepokojivý moment.
Údolí bylo přeplněné. Lidé stáli na loukách, pod svahem, na silnici i u mostku. Nad jejich hlavami vedlo elektrické vedení o napětí 22 tisíc voltů. Právě v těchto místech se partyzáni seřadili ke slavnostní salvě.
Podle svědectví zaznělo ještě před střelbou varování. Dozorující strážmistr SNB Josef Kafka upozornil Pudila, aby byl opatrný, protože střílet pod vysokonapěťovými dráty je nebezpečné. „Buďte bez obav, soudruhu, něco jsme se za války nastříleli do našich nepřátel. Tohle si umím srovnat, budem střílet pod dráty a proti lesu přece,“ odpověděl žoviálně Pudil.
Kapela zahrála československou hymnu. Lidé tleskali. Pak zazněl rozkaz: „Ke slavnostní salvě, jednotko, připravit! Pal!… Pal!… Pal!“ Při třetí salvě jedna z kulek zasáhla vodič vysokého napětí.
Drát spadl mezi lidi jako bič
Následky byly okamžité a strašlivé. Přestřelený drát spadl mezi shromážděný dav. Sršel jiskrami, mrskal se v trávě i mezi těly a v několika vteřinách proměnil slavnost v peklo. Lidé v první chvíli vůbec nechápali, co se děje. Křičeli, utíkali do strání, naráželi do sebe.
Nejhůře dopadli ti, které zasáhl vodič přímo. Čtrnáctiletý Karel Blažejovský neměl šanci. Zemřela i devatenáctiletá Milada Babková, dvaadvacetiletá Antonie Vlasáková, sedmnáctiletý Josef Navrátil, osmadvacetiletý Oldřich Zelenka, kameník Antonín Turek a Jaroslav David. Další lidé utrpěli těžké popáleniny. Patnáctiletý František Krátký později svým zraněním podlehl v nemocnici. Bilance byla děsivá: osm mrtvých a patnáct těžce zraněných.
Svědkové později popisovali hrůzné obrazy: hořící vlasy, ohořelé šaty, škvířící se těla v trávě, zápach spáleného masa. Tehdy desetiletá Eliška Hotovcová přežila jen zázrakem. Elektrický výboj ji srazil k zemi a popálil jí hlavu i nohu. Její dědeček ji vytahoval z dosahu proudu a sám byl zasažen.
Zachránit, co se dá
V nastalém chaosu si někteří zachovali obdivuhodnou duchapřítomnost. Velitel skautského oddílu vytrhl jednomu z ochromených partyzánů samopal, vyběhl do stráně a přestřelil druhý konec vodiče. Tím zastavil další smrtící běsnění drátu.
Okamžitě začali pomáhat i lékař Miroslav Černý z Čechtic s manželkou. Zranění a umírající byli nakládáni na auta a odváženi do zdravotnického zařízení v Zahrádce a pak do nemocnice v Humpolci.
Mezi přítomnými byl i kněz Josef Toufar, pozdější oběť komunistického režimu v případu takzvaného číhošťského zázraku. Do kroniky později zaznamenal, že pod dráty se škvířila těla zasažených a hrozný zápach spálených těl se nesl krajem.
Soud
Už následující den se v Ledči nad Sázavou konalo mimořádné zasedání okresní rady. Řešilo se jediné: kdo vydal rozkaz ke střelbě a kdo nese odpovědnost. Vyšetřování nakonec dovedlo před vojenský soud velitele čety Jaroslava Pudila.
Přestože svědectví ukazovala právě na něj a bylo zřejmé, že nesl hlavní odpovědnost za svou jednotku i rozhodnutí střílet, trest byl mimořádně mírný. V lednu 1946 byl odsouzen za přečin proti tělesné bezpečnosti ke čtyřem měsícům vězení, navíc s podmíněným odkladem na dva roky. Skutečně do vězení nenastoupil. Odvolání vojenského prokurátora vyšší soud později zamítl.
Pro pozůstalé to byla další rána. Jen málokdo se tehdy domáhal satisfakce. V poválečné atmosféře, kdy za společností zůstávaly miliony mrtvých a touha jít dál, se tragédie v Kobylím dole postupně odsunula na okraj paměti.
Údolí zmizelo pod hladinou
Pamětní deska třem odbojářům byla v Kobylím dole slavnostně odhalena až o rok později, v září 1946. Když pak v 70. letech vznikla vodní nádrž Švihov, celé údolí i se silnicí a místem tragédie zmizelo pod hladinou.
Pamětní deska byla přenesena do Kožlí, kde se stala součástí dnešního památníku.
Zdroje:
