Článek
Historie lodi Goya se začala psát v klidných norských vodách. Byla spuštěna na vodu v dubnu 1940 v Oslu jako moderní nákladní plavidlo nesoucí jméno slavného španělského malíře Francisca de Goyi. Osud jí však nepřál. Jen několik dní po jejím dokončení vtrhla do Norska nacistická vojska a lodi se zmocnila Kriegsmarine. Z původně civilního nákladního plavidla se stala válečná loď.
Nejprve sloužila jako transportní loď pro přepravu jednotek, později jako pomocné plavidlo pro německé U-Booty. V roce 1943 sloužila jako plovoucí základna a logistická podpora pro menší plavidla a ke konci války se stala pouhým terčem – v litevské Klajpedě ji využívala 24. flotila ponorek k nácviku torpédových útoků. Nikdo tehdy netušil, jak děsivě prorocký tento výcvik bude.
Operace Hannibal: Poslední naděje, nebo past?
V dubnu 1945 bylo Německo v troskách. Rudá armáda nezadržitelně postupovala Východním Pruskem a statisíce civilistů i vojáků se ocitly v pasti u břehů Baltského moře. Jedinou cestou ven byla největší evakuační operace v dějinách – operace Hannibal. Do této gigantické akce byla zapojena i Goya.
Loď byla oficiálně vedena jako nemocniční plavidlo a vybavena tisícovkou lůžek pro těžce raněné. Byla konstruována pro 850 osob, ovšem v osudný den se na ni v naprostém chaosu pod dělostřeleckou palbou v přístavu Hel nahrnuly tisíce lidí. Úředníci a důstojníci se snažili vést seznamy, ale marně. Jen u lodního můstku napočítal jeden z důstojníků přes 7 000 osob. Byli to zranění vojáci, civilisté hledající záchranu i 200 příslušníků 35. tankového pluku.
Osudných 20 minut zpoždění
Dne 16. dubna 1945, krátce po 19. hodině, se konvoj vydal na cestu. Spolu s Goyou plul parník Kronenfels a tanker Ägir pod ochranou dvou minolovek. Cílem byl nejprve německý Kiel, později změněný na Kodaň. Štěstěna však loď opustila už ráno, když ji zasáhla bomba ze sovětského letadla. Tehdy Goya ještě odolala, poškození byla minimální.
Kolem 23. hodiny však přišla fatální komplikace. Parník Kronenfels měl problémy s motorem. Celý konvoj musel kvůli opravám na 20 minut zastavit. Těchto dvacet minut se stalo rozsudkem smrti. V hlubinách pod nimi totiž číhala sovětská ponorka L-3, které velel ambiciózní kapitán Vladimir Konovalov.
Čtyři minuty do věčné tmy
Ve 23:52 prořízla ticho noci čtyři torpéda. Dvě z nich našla svůj cíl. První zásah zlomil loď v oblasti přídě, druhý explodoval uprostřed trupu. Výbuch byl tak silný, že se stěžně okamžitě zřítily na lidi spící na horní palubě. Goya, postavená jako nákladní loď, postrádala vnitřní bezpečnostní přepážky, které by zpomalily zatékání vody.
Následovala apokalypsa. Během pouhých sedmi minut, některé zdroje hovoří dokonce o necelých čtyřech, se pýcha norských loděnic rozlomila na dva kusy a zmizela pod hladinou. Většina lidí neměla šanci se ani probudit, natož se dostat k záchranným člunům. Ledová voda Baltského moře měla tehdy pouhé 3 °C.
Bilance hrůzy
Když se doprovodné lodě vrátily na místo neštěstí, našly jen trosky a stovky těl v ledové tříšti. Z přibližně 7 000 lidí jich bylo zachráněno pouze 176. Pro srovnání – při zkáze legendárního Titaniku zahynulo přibližně 1 500 osob. Goya tak představuje katastrofu téměř pětinásobného rozsahu, přesto zůstává ve stínu jiných tragédií, jako bylo potopení lodě Wilhelm Gustloff.
Odmítání a konečný objev
Sovětský svaz odpovědnost za tento masakr dlouhá desetiletí popíral, ačkoliv kapitán Konovalov obdržel za své „úspěchy“ titul Hrdina Sovětského svazu. Pravda vyplula na povrch po pádu železné opony. Vrak lodi byl lokalizován až po 58 letech, 16. dubna 2003, mezinárodní expedicí Ulricha Restemeyera v hloubce 76 metrů. Polští potápěči, kteří k vraku sestoupili, popsali místo jako mrazivý pomník lidského utrpení. Dnes je místo zkázy oficiálně prohlášeno za válečný hrob, kde tisíce duší stále čekají na to, až se na jejich příběh přestane zapomínat.
Zdroje:
