Článek
Už jako kluk se Ivan zapojil do skautingu, který ho formoval do role odbojáře. Během nacistické okupace, kdy byl skauting zakázán, pokračoval jeho oddíl v ilegalitě pod hlavičkou Klubu českých turistů. Přenášeli zprávy, sledovali pohyby vlaků pro možné sabotáže a v roce 1944 Ivan tiskl protiněmecký časopis na rozmnožovacím stroji schovaném pod postelí svého otce. Jeho odvaha vyvrcholila během Pražského povstání v květnu 1945, kdy jako sedmnáctiletý nosil munici a dostal úkol postavit se německému tanku s pancéřovou pěstí. Tank se naštěstí stáhl a když domovníci začali zametat sklo z ulic, válka pro Ivana skončila.
Proti komunismu: Od samizdatu k prozrazenému puči
Po válce přišel nový totalitní režim. Ivan, věrný skautským ideálům, se po únoru 1948 zapojil do protikomunistických aktivit. Rozšiřoval samizdatový časopis Svobodný zítřek, ale skupina byla prozrazena agentem StB. V říjnu 1948 ho zatkli a po výsleších na Pankráci dostal šest měsíců v uhelném dole ve Vinařicích. Krátce po propuštění, v dubnu 1949, ho skautská vedoucí Dagmar Skálová požádala o pomoc při plánovaném protikomunistickém puči, který měl osvobodit generála Karla Kutlvašra z Pankráce. Plán byl prozrazen a Ivan 24. května 1949 znovu zatčen. Tentokrát ho čekaly mnohem tvrdší výslechy a šestnáctiletý trest.
Peklo Jáchymova: Práce, štěnice a radioaktivní voda
Po odsouzení byl Ivan poslán do jáchymovských uranových lágrů, které byly nechvalně proslulé svými nelidskými podmínkami. Nejprve strávil krátký čas na táboře Ostrov, kde zažil chaos při odchodu německých zajatců. „Tu noc byla ideální příležitost k útěku. Jedna parta kasařů to využila a dostala se za hranice,“ vzpomínal. Pak byl přemístěn na tábor Rovnost, kde začala jeho každodenní dřina v uranových dolech. Jako vězeň odvážel vozíky s rudou a capoval komíny mezi patry šachet. Práce byla vyčerpávající, ale ještě horší byly životní podmínky. Baráky byly zamořeny štěnicemi, které vězňům nedaly spát. „Bylo jich tolik, že se nedalo ležet. Celé noci jsme je sbírali a drtili,“ popisoval Ivan. Pitná voda prakticky neexistovala. „Voda kapala nebo tekla ze stěn dole. Byla radioaktivní, ale jinou jsme neměli.“ Tato voda, kontaminovaná uranem, který putoval přímo do Sovětského svazu, přispěla k zdravotním problémům mnoha vězňů, včetně Ivana.
Stalinovy narozeniny: Trénink na fackovacím panákovi
Nejkrutější zkouška přišla v prosinci 1949, když bachaři oslavovali Stalinovy narozeniny. Při razii na táboře Rovnost Ivana obvinili z držení radioaktivní rudy – pravděpodobně vykonstruované obvinění, protože žádný důkaz neměli. „Mlátila mě celá služba asi osm nebo deset hodin. Trénovali na mně, jak správně fackovat. Říkali si: ‚Podívej, musíš mít zaťatou pěst a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘“ Ivan byl bit pendreky a dalšími nástroji, zvlášť po nohách, dokud téměř nevnímal. „Už jsem to prakticky nebral. Byl jsem úplně zutý.“ Po bití ho hodili do korekce – nevytápěného prkenného baráku uprostřed krušnohorské zimy. „Prkna nepřiléhala, dovnitř foukal sníh. Byl prosinec, závěje byly všude. Ležel jsem tam domlácený, chvílemi v bezvědomí.“ V této „díře“ strávil Vánoce 1949, balancujíc na hranici smrti. Tato zkušenost zanechala na jeho těle i duši hluboké jizvy.
Mariánská, Vykmanov, epilepsie a tuberkulóza
Z Rovnosti byl Ivan přemístěn na tábor Mariánská, ale jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval. „Po Novém roce jsem měl znovu fárat, ale byl jsem nervově úplně vyřízený. Třásl jsem se a byl jsem neschopný práce.“ Režim neměl slitování – pracovně neschopné vězně posílal do ještě horších podmínek. Ivan skončil na táboře Vykmanov, kde nepracující vězni hladověli. „Jídla bylo málo, jen základní příděly, které sotva stačily na přežití,“ vzpomínal. Když jim velitel nabídl vyšší příděly za práci v táboře Eliáš, Ivan se přihlásil a začal pracovat jako mazač drtičů a lisů na úpravně rudy. Práce v Eliáši však jeho zdraví ještě více podlomila. „Začala mě bolet noha. Jednou v noci jsem se probudil s takovou bolestí, že jsem ztratil vědomí.“ Druhý den se během práce zhroutil a dostal první epileptický záchvat – neovladatelné záškuby ruky, bolesti a ztráta vědomí. Na ošetřovně mu diagnostikovali Jacksonovu epilepsii, způsobenou krevní sraženinou v mozku, která vznikla při brutálních výsleších. K tomu se přidala tuberkulóza kostí, pravděpodobně důsledek pobytu v ledové korekci na Rovnosti.
Muklheim: Starobinec pro umírající
Když už Ivan nemohl pracovat, přemístili ho do vnitrozemí, do věznice v Kartouzích. Jeho stav byl tak vážný, že skončil na „muklheimu“ – starobinci pro umírající vězně. „Nemohl jsem se hýbat. Bolest v kyčli byla nesnesitelná.“ Lékaři zjistili, že tuberkulóza postihla nejen jeho plíce, ale i kosti. Léčba streptomycinem, kterou musela shánět jeho matka přes známé v USA, byla jedinou nadějí. „Bachaři tvrdili, že takové léky nejsou ani pro civilisty, natož pro nespolehlivé živly,“ vzpomínal na krutost dozorců. Dva roky strávil Ivan prakticky nepohyblivý, nošený na nosítkách. „Třeba mě nesli na návštěvu k rodičům. Pro ně to bylo šílené.“ Postupně se začal pohybovat o berlích, ale zůstával v muklheimu až do roku 1954, kdy mu trest přerušili kvůli vyšetření v civilní nemocnici. Lékaři konstatovali, že nikdy nebude plně pracovně schopný a Ivan dostal milost. Na svobodu vyšel fyzicky i psychicky zlomený, s epilepsií, která ho sužovala až do 70. let.
Život po lágrech: Boj o normálnost
Návrat do života byl těžký. Ivan ztratil deset let života, jeho snoubenka se vdala za jiného a kvůli kádrovým posudkům nemohl studovat ani získat slušnou práci. Pracoval jako dělník v ČKD, později jako chemik, ale normalizační režim ho neustále omezoval. Oženil se a založil rodinu. Děti ani manželka nesměly také studovat. Přesto Ivan zůstal věrný skautingu, vedl výpravy a v 70. letech se dokonce dostal do Rumunska jako speleolog. Sametovou revoluci vnímal se skepsí – zločiny komunismu podle něj nebyly dostatečně potrestány. Ivan Kieslinger zemřel začátkem roku 2020.
Zdroje:
