Článek
Do čela strany je opět jednomyslně zvolen Nicolae Ceausescu. V Bukurešti mu „skládá hold“ na 150 tisíc lidí a nic nenasvědčuje tomu, že by se politické změny chystaly i v Rumunsku. Legendární gymnastka nasedá spolu s dalšími lidmi do auta, které míří k maďarským hranicím. Tam je čeká 15 kilometrová pouť přes močály, aby se vyhnuli vojenským hlídkám. Úspěšně dorazí na policejní velitelství Szeged, odkud jako jediná po předložení pasu putuje do hotelu Royal. Prvního prosince 1989 vystupuje z letadla v New Yorku a na své první tiskové konferenci ve svobodném světě říká: „Chci žít svobodný život.“
Začátky
Nadia Comaneciová se narodila se v rumunském městě Onesti v 12. listopadu 1961. Jako školačku si jí vyhlídl trenér Bela Károlyi, když hledal talenty pro svou nově vznikající gymnastickou školu. Otestoval čtyři tisíce dětí a pořád nemohl najít ty správné adepty. Až viděl na školním dvoře dvě holčičky, jak dělají jednu hvězdu za druhou. Ale ozval se zvonek a obě mu zmizely v útrobách školy. Chodil od jedné třídy k druhé, nemohl je najít. Potom si řekl: Ještě zkusím poslední třídu. „Umí někdo z vás mlýnské kolo?“ zeptal se unaveným hlasem. Nikdo se nehlásil. Odcházel, když najednou uviděl v zadní lavici ty dvě. „Ani vy ho neumíte?“ Něco si chvíli šuškaly, než přikývly. „Tak mi ho ukažte.“ Obě udělaly perfektní přemet bokem. „Jak se jmenujete?“„Viorica Dumitru.“ „Nadia Comaneci.“
„Řekněte rodičům, že jestli mají zájem, přijmu vás do experimentální gymnastické školy.“
Nejlepší na světě
Rodiče zájem měli, a tak se Nadia v šesti letech ocitla v experimentální škole. V jedenácti letech už patřila do rumunské reprezentace. Nadia se naučila poslouchat a nikdy neřekla: „To nedokážu“. Na mistrovství Evropy v roce 1975 měla být náhradnicí, ale Károlyi ztropil scénu a prosadil start 13leté Nadii v závodě. Porazila i slavnou Rusku Ludmilu Turiščevovou a vyhrála.
Ve čtrnácti letech se stala hvězdou olympijských her v roce 1976 v quebeckém Montrealu. Nejenže se stala první gymnastkou na olympiádě, která obdržela nejvyšší možnou známku 10 (což zopakovala ještě šestkrát), ale vyhrála díky tomu tři zlaté medaile. Na zobrazení absolutní známky nebyly tehdejší světelné tabule konstruované, ukazovaly tedy 1.00 bodu. Nadia po doskoku nevěřila, že by mohla být tak špatná. Když jí rozhodčí na rukou signalizovaly, že dostala desítku, na její tváři se objevil údiv a až pak nesmělý úsměv. Doma jí vítaly davy a byla jako nejmladší Rumun oceněna titulem Hrdinka socialistické práce. Ceausescův režim si ji přivlastnil a na každém kroku ji sledovala jeho tajná policie Securitate.
Po olympiádě
Zlato a stříbro si přivezla i z mistrovství světa a mistrovství Evropy v následujících letech. Po rozvodu rodičů, ale odešla od Károlyiových do Bukurešti, polevila v tréninku a přibrala. Zřejmě jí vadily i drsné tréninkové podmínky. Sama Nadia se v téhle části své minulosti nikdy nijak zvlášť nepitvala, zůstávala diskrétní. Zrovna tak nemluvila a tolik zmiňovaném sexuálním násilí ze strany Nica Ceausesca, syna rumunského diktátora. O praktikách v gymnastické škole, ale promluvily jiné bývalé gymnastky. Třeba Rodica Duncaová. „Musely jsme nechávat otevřené dveře, když jsme šly na záchod,“ svěřila se v roce 2002 v časopisu Pro Sport. „Báli se, že tam budeme pít vodu. Dokonce nás hlídali i ve sprše, abychom se nemohly zaklonit a nenápadně se tak napít. Pokud jsme z toho vyšly jen s výpraskem, byly jsme vlastně rády.“ Nadia se ale do tréninkového střediska Károlyiových vrátila, aby se připravila na olympiádu v Moskvě v roce 1980.
Moskva 1980 a co bylo dál
V Moskvě Rumunky vstoupily do nepřátelského prostředí. Soupeřkou Nadii měla být Jelena Muchina, která se ale 14 dní před zahájením soutěží těžce zranila (o jejím tragickém osudu jsem psala zde).
Rozhodčí byli podle Károlyiho zmanipulovaní Rusy a obrali Comaneciovou o zlato, které připadlo domácí Jeleně Davydové. Zuřící trenér do mikrofonu americké stanice ABC řekl: „V životě jsem se nesetkal s takovou nespravedlivostí, korupcí a dehonestací olympijské myšlenky.“
Tím spáchal politickou sebevraždu. Při následném exhibičním turné po USA se v New Yorku s manželkou Martou rozhodli emigrovat. Comaneciová se rázem v Rumunsku stala osobou podezřelou. „Řekli mi: Už nikdy vám nepovolíme vycestovat.“ Neustále ji hlídali, když šla do prádelny i na nákup. Byla tím psychicky tak vyčerpána, že vyhrožovala: „Otrávím se a spáchám sebevraždu.“ Triumfem na Univerziádě 1981 v Bukurešti ukončila kariéru, dostudovala tělovýchovný institut, stala se rozhodčí i trenérkou. Pak podnikla dobrodružství, které americká média nazvala útěkem desetiletí.
Život jako na houpačce
Když se 1. prosince 1989 ocitla ve Spojených státech byl jejím průvodcem Rumun Constantin Panait. Žil v Kalifornii a ona ho znala jen týden. Vozil ji po Americe a ona za peníze dávala rozhovory. O Panaitovi, do kterého se zamilovala, později prohlásila: „Byla jsem jeho otrokyní.“ Údajně ji zavíral a terorizoval ve svém bytě. „Nakonec mi ukradl 150 tisíc dolarů,“ obvinila ho. Po dalším útěku, tentokrát od Panaita, žila u rodiny rumunského ragbyového trenéra v Kanadě, předváděla oděvy, vystupovala v reklamě na spodní prádlo, navrhovala svatební šaty. Až ji americký gymnasta Bart Connor pozval do své gymnastické školy.
Svatba v Rumunsku
Znala ho od roku 1976. Když ji v polovině 90. let požádal o ruku, odvětila: „No konečně.“ V roce 1996 mu u oltáře v Bukurešti řekla „Ano“. S Connorem zřídili v Oklahomě gymnastickou akademii, věnovali se charitě. Stala se viceprezidentkou Asociace pro svalovou dystrofii, dotovala výstavbu dětské kliniky Nadia pro sirotky a chudé děti v Bukurešti, věnovala 100 tisíc dolarů na podporu mladých rumunských gymnastek. V roce 2006 se Bartovi a Nadie narodil syn Dylan Paul Conner. V současné době žijí spokojeným životem, který Nadia sdílí se svými fanoušky na sociálních sítích. Naposledy ji mohli vidět při slavnostním zahájení Olympijských her v Paříži v roce 2024.
sociální sítě Nadii Comaneciové
