Článek
Málokdo by hádal, že kariéra nejslavnějšího slovenského komentátora začala v hudbě a herectví. Narodil se roku 1934 v Bratislavě, vyrůstal však ve Vysoké pri Morave a v mládí ho rodiče vedli k umění. Učil se na housle, studoval zpěv a později herectví na bratislavské VŠMU. Paralelně ale miloval sport. V dorostu chytal za Červenou hvězdu Bratislava a šest let hrál druhou basketbalovou ligu.
Právě tahle kombinace – umělecký cit, sportovní zkušenost a schopnost okamžitě reagovat – z něj udělala unikátní osobnost. V roce 1959 začal pracovat jako hlasatel v rozhlase a o tři roky později se stal komentátorem nově vzniklé sportovní redakce Československé televize. Tam strávil téměř 35 let.
Aj vtáci chodia pešo
Základ Polákova stylu byl jednoduchý: mluvit tak, aby rozuměli všichni. Žádné odborné termíny, žádné složité taktické rozbory. Místo toho pozorování, postřehy, přirovnání, humor a hlavně spontánnost. Legendární je jeho komentář zápasu Československo – Anglie z roku 1975, hraného v husté mlze na bratislavském Tehelném poli. Už první věta vstoupila do historie: „Na ihrisku je taká hmla, že aj vtáci chodia pešo.“ Když přes bílou stěnu opravdu neviděl dění na trávníku, nesnažil se nic zastírat:„Nič nevidím… podľa ohlasu divákov je to gól, alebo rohový kop?“ A když se na hřišti nedělo nic zajímavého? „A beží, beží, kto nám to beží? Beží nám pätnásta minúta!“
Pod jeho komentářem se sport měnil v malou divadelní scénu. Hráči nebyli jen jména na hřišti, ale často se stávali terčem slovních hříček. Ruský záložník Smertin tak dostal nové „přeložené“ jméno: „Smrtník!“
Kokot, který vešel do dějin
Asi nejcitovanější Polákův moment se odehrál na halovém mistrovství Evropy v Berlíně v roce 1973. Domácí sprinter Manfred Kokot vyhrál závod na 100 metrů, zatímco českoslovenští atleti doběhli poslední. Polák zklamání nehodlal skrývat: „Bodaj by sme aj my mali takýchto Kokotov!“ Z Prahy prý okamžitě volali, že „tohle snad říct nemohl“, ale Polák jen suše odvětil: „A čo som mal robiť? Preložiť to?“ Tahle historka se stala symbolem jeho odvahy a schopnosti říkat věci přesně tak, jak je cítil. Opravdový komentátor totiž podle něj není jen popisovačem, ale i vypravěčem.
Hokejové obraty i Panenkův dloubák
Karol Polák nebyl jen fotbalovým komentátorem. Jeho hlas je neodmyslitelně spjatý i s hokejem a krasobruslením. Při rychlých hokejových akcích dokázal s lehkostí vystihnout dynamiku hry: „Liba, Pašek, opäť Liba, Pašek… Liba… Fetisov, Makarov – gól.“
A snad největší sportovní moment jeho kariéry? Finále Eura 1976 v Bělehradě a legendární Panenkova penalta. Polákovo nadšené: „Góóól! Sme majstri Európy!“se navždy zapsalo mezi nejikoničtější hlasy československého sportu.
Když kritizoval, dělal to laskavě
Polák byl i v kritice férový. Slovensko roku 2006 prohrálo baráž o MS se Španělskem 1:5 a on utrousil: „Prší, prší, len sa leje, výsledok je bez nádeje.“ Přesto si vždy nechával prostor pro povzbuzení. Po jiném nevydařeném utkání vzkázal divákům:„Prajem vám, aby ste váš život hrali víťazne a aby ste ho nepresedeli na lavičke náhradníkov.“
Svatba jen čtyři měsíce před smrtí
Osobní život měl Karol Polák také velice pestrý. Byl třikrát ženatý, z prvního manželství měl dceru Věru. S druhou ženou Evou, kterou pochoval po dvaapadesáti letech soužití v roce 2014, měl syna Karola. Jeho poslední manželka Agáta, se kterou se oženil jen čtyři měsíce před svou smrtí, mu byla oporou až do konce. Karol Polák zemřel v lednu 2016 ve věku 81 let po těžké nemoci. I přes nejrůznější eskapády zůstává legendou, kterou obdivovaly generace nejen sportovních fanoušků.
Zdroje:
